Pohádka máje

I.

Jezdíval jsem do těchto míst velice rád. Zamiloval jsem si tuto krásnou, civilizací neposkvrněnou krajinu Jižních Čech. Malebná vesnička na břehu Vltavy s několika typickými vesnickými staveními, kostelíkem uprostřed návsi, s malým hřbitovem v mírném kopci, na jehož vrcholu lesík lákal k procházkám vonícím jehličím, malinami, lesními jahodami a houbami, ze kterých mi babička dělávala smaženici, kterou jsem lžící zhltal na zápraží domu.
A když bylo až nesnesitelné horko, rád jsem seběhl ke kamenitým břehům zlatohnědé Vltavy, ponořil nohy do studené vody a poslouchal zvonivý smích dívek, cachtajících se opodál v řece. A když jsem měl jistotu, že široko, daleko nikdo není, nahý jsem skočil do řeky a vychutnával si chladivé pohlazení milované řeky.

Ze všeho jsem ale nejvíce miloval jaro, když se příroda probouzela k životu po dlouhé zimě. To jsem pak nekonečné hodiny trávil v sadu za babiččiným domem, kochal se pohledem na rozkvetlou louku a jabloně, obsypané bílo růžovými květy, ze kterých roje včel kradly pyl a odnášely ho do úlů na sousedově zahradě.

Mnohokrát jsem podlehl pohádkovému kouzlu období jara a rozeběhl se sadem, klikatou cestičkou mezi poli až k okraji lesa, tam padl do mechu a ve stínu borovic a smrků poslouchal hlas kukačky, která se snažila konkurovat zpěvu skřivanů, nad rozkvetlými loukami.

Nerad jsem se v neděli navečer vracel do Prahy, kde jsem studoval. I když ani tady jsem si nemohl stěžovat. Vybral jsem si uměleckou školu, kterou jsem miloval, bydlel jsem v podnájmu u celkem mladé vdovy a žil poměrně bohémským životem.

Leckdy jsem se pozdě v noci vracel z toulek městem, kdy jsem občas poseděl s kamarády v nějaké hospůdce u sklenice piva. Paní domácí, jako starostlivá maminka čekala s večeří, kterou přihřívala v kastrůlku na plotně. Sedávala u mě a pozorovala, jak ve mně jídlo mizí.
„Jak já vám to paní Růženko splatím?“ občas jsem se ptával, když jsem si hřbetem ruky otíral ústa a hladil si plné břicho.
„To nepospíchá, Ríšo,“ brávala mě za ruku. „Až budeš jednou slavný, namaluješ mi obraz a já si ho tady pověsím v pokoji. Budu se na něj dívat a chlubit se kamarádkám, kdo že to u mě bydlel.“
Nechával jsem ji snít, a nesnažil jí vyvracet, že studuji úplně jiný obor, který nemá s malováním nic moc společného.

Možná bych jí dokázal ochotu splatit jistým způsobem, občas mě napadlo, ale nikdy jsem v sobě nenašel odvahu jí to nabídnout. A tak jsem jen zpovzdálí pozoroval její dokonalou postavu, kypící zralým ženstvím.

Týden vždy rychle utekl a já už se těšil na páteční odpoledne, kdy jsem vzal do báglu to nejnutnější a pospíchal na autobus, abych byl co nejdříve v náručí panenské přírody.
Babička mě vždy přivítala mísou čerstvě upečených buchet s povidly a bílou kávu, kterou jsem miloval nade vše.
Tentokrát měla pro mě i novinku.
„To budeš koukat,“ tajemně na mě mrkla. „K našim sousedům, k Horákům, přijela vnučka z Budějic, moc hezká holčina. Prý u nich bude bydlet.“

***

Na vesničku se snášel soumrak a zvědavý měsíc vykoukl za lesem na nedalekém kopci.
Seděl jsem na břehu řeky a pozoroval jeho odraz ve vlnkách tiše plynoucí vody. Jen občas tu a tam plesknutí ryby o hladinu rozčeřilo klidný obraz a kunknutí žáby narušilo klid pomalu usínající krajiny.

„Dobrý večer,“ ozval se za mnou příjemný dívčí hlas.
Otočil jsem se. Za mnou na břehu stála dívka, ozářená stříbrným svitem měsíce a mně připadala v té chvíli jako víla, která se tu znenadání objevila.
„Dobrý večer,“ odpověděl jsem na pozdrav. „Vás neznám, vy nejste zdejší?“ prohlížel jsem si její postavu v záři měsíce.
„Ne,“ odpověděla trochu nesměle. „Dnes jsem se přistěhovala k babičce a dědovi Horákových.“
„Vím, říkala mi to moje babička, bydlí vedle vás,“ přispěchal jsem s odpovědí. „Nechcete si na chvíli sednout, nebo někam pospícháte?“ zeptal jsem se rychle, snad z obavy, aby náhle nezmizela.
„Můžu?“ zeptala se nesměle.

Vstal jsem a podal jí ruku, aby mohla sestoupit až k samé hladině vody, a udělal jí místo na vysezeném důlku v trávě.
„Richard,“ představil jsem se.
„Helena,“ odpověděla, přitiskla si sukni k nohám a posadila se vedle mě.
Chvíli jsme tiše seděli a hleděli do vln pomalu plynoucí řeky.

„Vy jste místní?“ zeptala se po delší chvíli mlčení Helena.
„Ne. Bydlím v Praze a k babičce jezdím pravidelně na víkendy.“
„Já jsem z Budějic,“ obrátila se ke mně.
„Vím,“ odpověděl jsem obratem.
„Co vy všechno nevíte, Ríšo?“ podivila se.
„Babička to říkala,“ přišel jsem s pohotovou odpovědí.
„Aha. No jsem z Budějic a k prarodičům jsem se přistěhovala protože naši odjeli pracovně do ciziny, a nechtěli, abych ve městě zůstala sama. Dělám v Budějicích gymnázium a budu denně dojíždět do školy. A co děláte vy?“
„Já? Studuju v Praze.“
„A co, že jsem tak zvědavá?“ zadívala se mi se zájmem Helena do očí.
„Umělecko-průmyslovou školu, scénografii.“

„Až dodělám gympl,“ zasnila se, „taky bych chtěla do Prahy. Prý docela dobře zpívám, a chtěla bych to zkusit na konzervatoři.“
„To by bylo fajn,“ ožil jsem. „Alespoň bychom se mohli vídat. Ukázal bych vám Prahu, docela dobře ji znám.“
Nadšeně přikývla.

„Můžeme si tykat, Helenko?“ vylétlo náhle ze mě.
„Můžeme… Ríšo.“
Ze samé radosti jsem jí dal letmý polibek na ústa. Nejprve se lekla, pak jako by si uvědomila co se právě stalo, mírně se ke mně naklonila, nastavila ústa k dalšímu políbení, ale náhle prudce vstala a rozeběhla se směrem k návsi.
„Já už musím jít,“ stačila ještě zavolat, „uvidíme se zítra,“ a zmizela ve tmě.

Vstal jsem taky a pomalu se šoural k babiččině domku a na rtech stále cítil vlhkost Helenčina letmého políbení.
Té noci jsem nemohl usnout. Dlouho jsem se převaloval v posteli, poslouchal otevřeným oknem šumění řeky a občasné pípnutí ptáků. Do místnosti se pomalu vkrádal noční chlad, když jsem konečně zavřel oči.

***

Sobotní ráno se probudilo s modrou oblohou. Krásný májový den lákal do přírody, proběhnout se loukou plnou květů a bzukotu včel, a někde sebou plácnout do trávy, hledět do azurové oblohy a na nic nemyslet, jen plnými doušky nasávat čerstvý, čistý jarní vzduch, plný vůně kvetoucích jabloní a třešní. Vedle sebe mít krásnou dívku, držet ji za ruku a třeba i mlčet.

Ani jsem pořádně nedojedl poctivě uříznutý krajíc chleba a nedopil hrnek s mlékem a již jsem čekal před domem, zda neuvidím vyjít od sousedů včerejší křehké dívčí stvoření jménem Helenka.
Nenechala mě dlouho čekat. Náhle se zjevila před domem, v krásné halence a sukni, jako opravdová víla s rozpuštěnými vlasy.
„Nebude ti zima?“ měl jsem obavy, když jsem si všiml, že pod halenkou skoro nic nemá.
„Nebude,“ ujistila mě. „A kdyby mi byla zima, určitě mě zahřeješ,“ šibalsky na mě mrkla. „Co budeme dělat? Máš nějaký plán?“ zeptala se zvědavě.
„Ukážu ti mé zamilované místo, jestli budeš chtít?“ nabídl jsem jí. „Tam se cítím nejlépe. Tam na nic nemyslím, jen se kochám krásou krajiny, a když už na něco myslím, pak jen na krásné věci,“ prozrazoval jsem jí tajemství onoho čarovného kousku země na kraji lesa.

Vzali jsme se za ruce a kráčeli rozkvetlou loukou až k okraji lesa.
„Tady to je,“ ukázal jsem Heleně mechem a polním kvítím porostlý palouk.
Sedli jsme si a mlčky hleděli do údolí před sebou. Vesnička s kostelíkem, jako na dlani, pod ní v krajině meandrovitě se stáčející Vltava.

Položili jsme se do trávy, z které před chvílí oschly kapky rosy a mlčky hleděli do korun stromů.
Obrátil jsem se bok, podepřel si hlavu rukou a díval se na dívku ležící vedle mě. Sukně se jí mírně svezla po nohou a obnažila bílou, hedvábnou pokožku stehen. Hroty ňader napínaly látku halenky a zdálo se, že je bez podprsenky.

„Co by se stalo, kdybych ji teď políbil?“ napadalo mě, ale myšlenku jsem okamžitě zapudil.
Mohl bych tento krásný okamžik pokazit, nebo taky ne?
Nakonec jsem se nad ní sklonil a dlouho se jí díval do očí.
Jak asi dlouho vydrží můj pohled?
Pomalu jsem se nad ní skláněl, až se nakonec naše rty setkaly. Mírně pootevřela ústa a nechala můj jazyk vniknout dovnitř.
Zprvu jemné a nesmělé líbání přecházelo ve vášnivý polibek, spojený proplétáním jazyků.
„Stačí Ríšo, vždyť mě udusíš,“ vytrhla se na chvíli, aby se mohla nadechnout. „Krásně líbáš,“ stačila ještě poznamenat a znovu se přisála k mým ústům.

Moje ruka bloudila po jejím těle. Při snaze pohladit ji po vlasech, jsem se nechtěně dotkl hrotu jejího prsu. Jako elektrický výboj zapůsobil tento dotyk a Helena se doslova otřásla silným vzrušením. Moje prsty se zastavily na vystupující třešničce, palec a ukazováček jemně stiskl ten výčnělek a začal ho opatrně masírovat.
Helenčina prsa se začala vzdouvat společně s hlasitými vzdechy. „Musím je vidět,“ rozhodl jsem se rozepnout knoflíčky halenky. Snažila se mi v tom zabránit a marně si nazpět zapínala pracně rozepnuté knoflíky.

Konečně jsem svíral v dlani hladký a teplý prs.
„Jsou jako poupátka,“ rozplýval jsem se nad jejich krásou a snažil je políbit.
Jazykem jsem jemně objížděl dvorec bradavky a nakonec rty stiskl tvrdý hrot, a začal jej sát.
Helenka si sama rozepnula zbytek halenky a nabídla mi i druhý prs k mazlení.
Zatímco jsem měl jednu ruku vsunutou pod její hlavou, druhou, volnou jsem stále bloudil po jejím těle.
Podařilo se mi dotknout se jejích stehen a ruku jsem jsem sunul stále výše, až jsem se dotkl lemu kalhotek.

Nenechavý prst zajel pod gumičku a já na bříšku ukazováčku ucítil první chloupky jejího pohlaví.
I to zapůsobilo jako elektrický impuls. Okamžitě uchopila moji ruku a vytáhla ji zpoza vyhrnuté sukně.
„Ríšo, prosím, ne,“ bránila se.
„Ale proč?“ nechápal jsem.
„Ne, prosím, ne,“ bránila se. „Ještě jsem neměla nic s žádným klukem. Chci až z opravdové lásky.“
„Ale já tě mám rád,“ bránil jsem se.
Zakryla mi ústa dlaní. „Opravdu ne, až z lásky,“ shrnula si sukni na kolena.

Kdesi v dálce za lesem se zablesklo a po dlouhé chvíli se ozvalo zadunění hromu. Blížila se první májová bouřka.
Netrvalo dlouho a obloha se zatáhla těžkými tmavými mraky.
„Raději se vrátíme, než pořádně zmokneme,“ rozhodla Helenka a zvedla se ze země.
„Počkej, možná nás to mine, nebo se schováme pod stromy v lese,“ snažil jsem ještě Helenu přemluvit.
To už ale na louku dopadly první těžké dešťové kapky a zablesklo se opravdu blízko.
„Poběž,“ chytila mě Helenka za ruku a rozeběhli jsme se zpět k vesnici.

Bouřce jsme ale neutekli. Do vsi jsme doběhli pořádně promočení.
Každý ve své chalupě jsme sušili promočené oblečení.
Bouřka brzy odezněla, ale pršet nepřestalo. Pršelo celou noc a do nedělního rána se krajina probudila bičována děšťovými kapkami. S krátkými přestávkami pršelo až do večera.

Bylo to stejně jedno. Do Prahy jsem se vracel k večeru. Podle mokré dlažby bylo zřejmé, že ani v Praze nebylo lépe.


II.

Pondělní ráno ani náznakem nedalo tušit, že celou neděli pršelo. Modrá obloha lákala do nového týdne.
Převaloval jsem se v posteli, ale vstávat se mi nechtělo. Nebylo mi zrovna moc dobře. Po včerejším nepříjemném zmoknutí jsem zřejmě nastydl.
Lomcovala mnou zima a tak jsem se ještě více zachumlal pod peřinu.

Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře.
„Ríšo, musíme vstávat, je už moc hodin,“ ozval se starostlivý hlas bytné Růženky. „Můžu dál?“
Aniž čekala na moji odpověď, vstoupila do pokoje a došla až k mé posteli.
„Ríšo, tak co je? Vstávat,“ odhrnula peřinu. „Ty ale nevypadáš dobře,“ zhrozila se, když uviděla můj obličej.
„Není mi dobře,“ přiznal jsem se. „Včera jsem pořádně zmokl a asi jsem nastydnul.“

Přisedla si na okraj postele a položila mi dlaň na čelo. „Vždyť ty doslova hoříš, máš určitě horečku.“
„Je mi hrozná zima,“ drkotal jsem zubama.
„Počkej, změřím ti teplotu,“ vstala a za chvíli se vrátila s teploměrem.

„Třicet osm, pět,“ konstatovala, když jsem vytáhl teploměr z podpaží. „Nic,“ rozhodla, „zůstaneš ležet, do žádné školy dnes nepůjdeš. Udělám ti horký čaj a vypotíš se.“

Po chvíli se vrátila s hrnkem horkého čaje v jedné a s tabletou Paralenu v druhé ruce. „Spolkni prášek a čaj vypij, dokud je horký,“ přikázala mi. „Pořádně se přikrej a vypoť se. Já se na tebe přijdu zase podívat,“ řekla mezi dveřmi a mile se na mě usmála.
Starala se o mě v té chvíli jako moje matka.
Vypil jsem horký čaj a znovu se zachumlal pod přikrývku. Zimnice mě opouštěla a já na okamžik zavřel oči.

Probudilo mě opět drkotání zubů. To už bytná Růženka zase seděla na okraji postele a držela mě za ruku.
„Prášek asi nezabral,“ položila mi ruku na čelo. „Máš pořád zimnici.“
Pak náhle vstala a začala si rozepínat domácí šaty.

„Co to děláte, paní Růženko?“ lekl jsem se.
„Když nepomůžou léky,“ odpověděla, „zkusíme starou osvědčenou metodu. Zahřeju tě vlastním tělem,“ a shodila ze sebe šaty.
Stála u postele jen v podprsence a kalhotkách.

Domníval jsem se, že už si ke mně lehne, ale ona si dala ruce za záda a rozepnula si knoflíčky podprsenky.
Krásná ňadra nerodící ženy, se mi rozhoupala před očima. Následovalo stažení kalhotek. Stála přede mnou úplně nahá a nechala mě chvíli kochat se pohledem na trojúhelník hustých chlupů, zakrývající její pohlaví.

„Posuň se,“ požádala mě a když jsem uvolnil místo, lehla si ke mně a těsně se přitiskla k mému tělu.
Bochníky prsou jsem cítil na své hrudi a dole jsem vnímal chomáček chlupů, tisknoucí se k mému břichu.

Leželi bez hnutí, přitisknuti pevně svými těly k sobě.
„Pomáhá to,“ řekl jsem po chvíli, když jsem zjistil, že mě třesavka opouští.
„Určitě,“ kvitovala to bytná s povděkem, „takhle jsem léčila svého manžela a vždy to pomohlo. Něco se ti probouzí k životu.“
Ucítila totiž mé mužství, které při kontaktu s jejím nahým tělem začalo nabývat na objemu.

Chvíli pod peřinou hledala, pevně ho uchopila a začala si jím třít po chlupatém hrbolku.
Konečně povolilo očekávané napětí obou stran, kdy se jen čekalo na to, že se jeden z nás odváží prolomit, dlouhou dobu hromaděnou touhu.

Při stálém pohledu do mých očí, přehodila Růženka pravou nohu přes mé tělo, sklonila se nade mnou a stále v ruce svírajíc mé přirození, pomalu na mne sedala.

Tělem se mi rozléval nevýslovně krásný pocit, když jsem na údu ucítil vlhké horko jejího nitra. Chvíli na mně jen nehnutě seděla a vychutnávala si hluboké proniknutí, kterého se jí asi dlouhou dobu nedostávalo. Ani já se raději nehýbal, jen jsem hlasitě dýchal a snažil se zadržet okamžik výstřiku. Tak silné bylo moje vzrušení, že jsem byl schopen ejakulovat bez jediného pohybu.
Sklonila se nade mnou a naše rty se setkaly. Nadzvedla přitom zadek, že úd z ní málem vyjel.
Znovu na mě nasedla, tentokrát s takovou silou, že jsem žaludem narazil na samé dno. Ucítil jsem silné stahy pochvy a dál jsem to již nevydržel.
I moje bytná to zřejmě vycítila a stačila mě upozornit: „Nemusíš se bát, nemůžu mít děti.“
„Promiň,“ omlouval jsem se, když se mi trochu zklidnil dech.
„Nevadí,“ pohladila mě po tváři. „Příště to bude lepší.“

Toho dne jsme nevylezli z postele. Po krátkém odpočinku polaskala rty mé mladické přirození a rozjela koncert hodný zralé, zkušené ženy.
Její léčebná metoda zabrala a večer jsem s chutí zhltal připravenou večeři.

***

Týden utekl jako voda a již jsem v pátek navečer přicházel s dobrou náladou k babiččině vesnickému stavení.
Cestou jsem potkal sousedovic dědu.
„Co Helenka? Už je doma?“ zeptal jsem se.
„Ještě nepřijela z Budějic. Připravuje se na maturitu a je asi u nějaké kamarádky. Možná, že přijede až posledním autobusem.“

„Mám k vám prosbu, pane Horáku,“ přehodil jsem si bágl na druhé rameno. „Řekněte prosím Helence, ať se zítra dopoledne zastaví na našem místě, ona ví kde. Rád bych ji viděl.“
„Vyřídím, Ríšo,“ promnul si děda Horák ruce.
Nejspíš se domníval, že s Helenkou chodím a už viděl spojení obou gruntů. Zkrátka, bývalý sedlák.


III.

Druhého dne jsem netrpělivě očekával Helenčin příchod na domluveném místě na palouku u lesa.
Snad se při posledním setkání neurazila, nebo já dokonce něco nepokazil. Byl jsem si vědom toho, že jsem určitě víc zatlačil na pilu, ale na druhou stranu bylo těžko odolávat tak dokonalému dívčímu tělu.
V hlavě mi stále znělo její: „Ještě jsem neměla nic s žádným klukem. Chci až z opravdové lásky.“
Možná by dopadlo všechno úplně jinak, kdyby nezačalo pršet.

Stále jsem se díval směrem k vesnici a čekal, kdy se objeví na rozkvetlé louce. Jak se rozeběhne, až mě uvidí, skočí mi do náruče a splyneme v nekonečném polibku.

Do této krásné představy se z druhé strany tlačily vzpomínky na týden prožitý v Praze se svou bytnou.
Jak je možné, že jsem celou tu dobu nevnímal signály, které ke mně vysílala. Nikdy jsem nereagoval na její letmé dotyky a různé slovní narážky. Ani občas ledabyle rozepnutou halenku, nebo vyhrnutou sukni jsem nepovažoval za akt svádění.
Kdybych si to uvědomil dříve, mohl jsem být ještě více obletován, hýčkán, a navíc jsem si mohl dosyta užívat jejího zralého ženského těla.

A zase se do vzpomínek vkrádaly okamžiky, kdy jsem držel v dlani Helenčina drobná prsíčka, rty se laskal s tvrdými bradavkami a na prstech cítil jemné chloupky panenského pohlaví. Jak krásně voněla. Jako jarní rozkvetlá louka.

Od vesnice se ozývalo bití věžních hodin kostela. Pohled na hodinky mě ujistil, že je již deset. Helenka stále nepřicházela. Do mysli se mi vkrádaly obavy, jestli se vůbec vrátila z Budějovic. Možná, že u kamarádky přespala a nevrátila se domů. Možná se urazila a nepřijde.
Lehl jsem si zpět do trávy, v ústech žvýkal stéblo trávy a díval se do modré oblohy.

Nevděčnice, takhle mě trápit. I já měl před zkouškovým obdobím a místo učení jsem balancoval se svými city mezi dvěma ženami.
„Počkej, trochu tě pozlobím, jestli přijdeš,“ napadalo mě.
Budu dělat chladného a nepřístupného a také ji potrápím svou bytnou.
S těmito, ne zrovna dobrými myšlenkami se mi zavíraly oči.

„Ríšo, Ríšo,“ slyšel jsem volání jako z dálky. Zdá se mi to, nebo opravdu někdo volá? Zvedl jsem se na loktech a podíval se směrem po hlase.
Po louce běžela směrem k lesu Helenka. V bílých šatech, s rozpuštěnými vlasy, doběhla až ke mně, klesla zadýchaná na kolena.
„Ríšo.“
Naklonila se ke mně v očekávání polibku, ale já se rozhodl hrát svou hru.
„Ahoj,“ odpověděl jsem chladně.
„To mě ani nepolíbíš?“ zeptala se udiveně.
„Nezlob se,“ odpověděl jsem jí. „Jsem trochu nastydlý, a nerad bych tě nakazil.“
„Taky jsem byla nastydlá. To asi z toho, jak jsme minulý týden zmokli.“
„Já na tom byl hůř. Když jsem se vrátil do Prahy, dostal jsem horečku a musel jsem zůstat ležet v posteli. Ještě, že se o mě bytná starala.“
„Jak starala?“ zbystřila Helenka.
„Seděla u mě, vařila mi horký čaj a držela mě za ruku, dokud se mi neudělalo lépe.“

Díval jsem se Helence do očí a očekával její reakci. Bylo znát, jak posmutněla.
Náhle se zeptala: „Je hezká a mladá?“
„Je mladá a hezká skoro jako ty,“ chtěl jsem trochu zmírnit Helenčino zklamání.
Helena se ke mně otočila zády a já na trhavých pohybech jejích ramen zjistil, že nemá daleko do pláče.
„Ty s ní něco máš?“ otočila ke mně hlavu a já spatřil její oči plné slzí.
Pak jsem řekl něco, čeho jsem celý život litoval. Přiznal jsem se, jak to bylo, když jsem minulý týden byl nemocný.

„Už tě nechci nikdy vidět,“ vstala s pláčem a rozeběhla se k vesnici.
„Počkej Helenko, všechno ti vysvětlím, nebylo to tak, vymýšlel jsem si. Stůj, mám tě rád.“
Utíkala dlouhou loukou, aniž by se alespoň jednou otočila, a nakonec zmizela mezi vesnickými domy.

„Tak to jsem tomu pěkně dal,“ vyčítal jsem si své neuvážené počínání a pomalu se šoural loukou k babiččině domu.
Vracel jsem se ke vsi smutný s myšlenkou, že to, co jsem vyslovil nelze již nikdy vrátit zpět. Během okamžiku jsem ztratil dívku, jejíž krásu nešlo popsat slovy, dívku, která se do mě bezhlavě zamilovala.
Stál jsem chvíli před jejím domem a volal její jméno, leč zbytečně. Nakonec jsem ještě dlouho bloudil kolem břehů řeky a vztekle kopal do kamínků. Jakoby ony za to mohly.
Nakonec jsem se bez řádného rozloučení s babičkou, vrátil zpět do Prahy.

Marně jsem čekal v schránce dopis od Helenky, nebo vzkaz od babičky. Nakonec jsem si uvědomil, že Helenka určitě nezná moji pražskou adresu.
Mýlil jsem se.

Když jsem se jednoho odpoledne vracel ze školy, oznámila mi bytná, že jsem měl návštěvu.
„Koho?“ zeptal jsem se skoro bez zájmu.
„Hledala tě tady taková mladá hezká dívenka s dlouhými světlými vlasy.“
„Helenka?“ vykřikl jsem doslova.
„Nevím, nepředstavila se mi. Akorát se mě zeptala, žárlivka, jestli spolu něco nemáme.“
„Co jsi jí odpověděla?“
„Řekla jsem jí pravdu. Jen se otočila a utíkala směrem k parku.“

Odhodil jsem aktovku v předsíni a rozeběhl se Helenu hledat.
„Jsou to nejméně dvě hodiny co tu byla, tu už nedostihneš,“ slyšel jsem bytnou za sebou.

Ještě dlouho jsem bloudil blízkým parkem a marně se rozhlížel, jestli Helenku někde nespatřím.
To jsem ještě netušil, co se zhruba před dvěma hodinami stalo.
Helenka s očima plnýma slz přebíhala ulici a nevšimla si přijíždějící tramvaje. Ozvalo se skřípavé brzdění, varovný cinkot a nakonec dutý náraz.
Život jedné krásné mladé dívky, která ještě nepoznala tělesnou lásku, jediným okamžikem vyhasl.
To já ale nevěděl do chvíle, než jsem opět přijel navštívit babičku do Jižních Čech.

„Co Helenka?“ byla první moje otázka, když jsem vešel u babičky do světnice.
„Ty to nevíš, Ríšo? Helenka je mrtvá. V Praze ji srazila tramvaj.“
V tom okamžiku se mi zhroutil celý svět. Zatočila se mi hlava a já těžce dosedl na židli.
„To jsem nechtěl,“ držel jsem si hlavu v dlaních. Vše se mi přes proud slz rozmazalo. „Ne, to jsem opravdu nechtěl.“