Navážu dějovou linii na minulou povídku a posunu se do období puberty a krásného prvního mámení lásky a toho, proč mi jméno Soňa tolik utkvělo v paměti. V této povídce nečekejte ještě žádné erotické peprnosti, spíše je to takové okno do vnímaní světa té doby. Jsou to ty hlavní body, které člověku utvářely obraz světa z hlediska vnímaní dvou pohlaví a proč je teď nejspíše tam, kde je teď. Člověk se vyvíjí s každou minutou života a spousta okolností a možná i drobností formuje každého z nás vědomě či nevědomě. V mládí jsem měl úplně stejně kamarádek jako kamarádů, nějak jsem to nikdy neřešil. Byl jsem s lidmi, s nimiž mi bylo fajn, a neměnil bych. Až pak, když s holkami začala třískat puberta, byl člověk raději s klukama nebo sám. Protože holky začaly být pro běžné kamarádění psychicky a emočně nepoužitelné (ano milé dámy, je to tak :). V té době jsem si udělal čas od času domácí pohodlí jako Danielka, ale slovo sexualita a další věci s tím spojené byly ještě TABU. Prostě se měl člověk tendence jakoby sám jen pohladit? To mělo k danému tématu CD teprve zapadnout... Postupem času jsem i já začal cítit změny v myšlení, fyzické změny a ráno člověk čím dál častěji cítil ty „tvrdé“ dopady změn na těle, které dospívající muž prožívá :) Bylo tu první pubertální jaro a tu nastalo jiné vnímání holek. Začaly být kouzelné. Nejstarší holky a nejmladší učitelky ve sboru byly převážně krásně oblečené - sukýnky, šatičky... no člověk na lavičce musel často sedět i v předklonu nebo mít nohu přes nohu, jak to někdy některým slušelo. Tyto holky a ženy byly nově nejen kamarádky, ale i stávaly nádhernými stvořeními, se kterými začala mít rozmluva takový jiný potenciál. Člověka začaly přepadat ty slastné tulivé pocity...a za opětovaný úsměv se často člověk rozdělil nejen o poslední žvýkačku. Pomalu se jaro přehouplo do léta a já jednoho dne nesl do jiné 9. třídy nějaké materiály pro hodinu a zde poprvé spatřil Soňu. Dodnes si pamatuji když se potkaly naše oči, její vlídný, ale šibalský výraz, ale hlavně ty její modré oči, které při střetu hladily duši. Usmáli jsme se na sebe, vzala si ode mne podklady a každý šel svou cestou, ale u mě se něco změnilo - bylo to tu, první mámení lásky? Od té doby jsme se zdravili, já jsem ji strašně rád zpovzdálí pozoroval na chodbě a snažil se dostat do její blízkosti. Vidět ty její úsměvy, gesta, ji... Sonia byla taková ta holka tvrďačka s andělskou tváří a ostrým jazykem... vždy byla spíše jemně elegantně oblečena, ale přitom svou ženskost jakoby schovávala pod džínami. Ale byly tu i dny, kdy vytáhla sukni, a to už byl jiný level. Ale jak jinak to u prvních platonických lásek u nás všech bývá, i tato byla ukončena studenou sprchou. Došlo na to tak měsíc po seznámení? Bylo to ve stylu: „Čau. Já si všimla, že po mne pořád pokukuješ, to se ti asi líbím, že? Tak jen ať víš já tě nechci, neber to zle, ale je to tak…“ a její poslední úsměv před létem, který jsem od ní viděl. Jasně, nevyšlo to, ale ono to vlastně ani nic nebylo. Ale v té době? Ty první lásky... ať už jsou jakékoliv...Bylo to první mámení lásky, které však člověka uvedlo v šok a nechtěl v tu chvíli žádnou holku ani vidět. Snad proto jsem pak o týden později, na školním výletě, odmítl opačný balící pokus jiné holky na mě. Byla to šikovná spolužačka z ročníku a tak jak já u Soni, vysloveně vyhledávala každou chvíli vedle mne. Nicméně mě v kontextu Soni, a i v té době s několika kg navíc, nemohla svou náklonností uhranout. A to měla přitom i výbavu v podobě nádherných modrých kukadel (nejkrásnější barva očí). Vím, že jsem ji tehdy nakonec nehezky odmítl. Ale v kontextu „zmařené“ platonické lásky to prostě nemohlo dopadnout jinak. Asi se jí mé odmítnutí taky nějak dotklo... poslední dny ve škole byla velmi smutná. To jsem postřehl. Dodnes by mě zajímalo, zda to mé škaredé odmítnutí byl pro ni ten impuls k proměně přes prázdniny? Jaké? Protože to, co mě čekalo v září, tedy vlastně všechny kluky, když přišla po prázdninách, byl šok. Byla to úplně jiná holka... nejen že se začala kulatit na těch správných místech, ale ta další kila úspěšně shodila (a nebylo to málo) a stala se z ní podle mě ta nejhezčí holka našeho ročníku. Jeden kámoš mi pak i řekl: „Vidíš, vole, a ty jsi ji odmítnul!“ Nedávno jsem ji potkal, ani mě neviděla. Dodnes je to opravdu sympatická, šikovná a nádherná žena a přijde mi, že žije spokojeně se svou rodinou, a to mi dělá radost. Ale vrátím se k platonické Soni. Jméno Soňa od té doby znamenalo i jinou promarněnou šanci. Šanci, která možná uplavala, ale zároveň možná znamenala nádech a životní energii pro něco jiné. Ale v tom věku ještě pořádně člověk nevěděl, co slova sexualita, vztah a jiné znamená. Člověk v tom věku jen objevuje co a jak...Na konci tohoto období člověk jen věděl, že holky jsou to, oč tu běží a ty se mi líbí! Ale zároveň tak jako ony, mne láká jejich vnímaní světa a snad i úhel pohledu. Protože jsem přišel na to, jak jsem psal v první povídce, že už to, že jsou jen jinak oblečené a jinak je vnímá okolí, způsobuje jejich jiné vnímání světa. A mě to zajímá…
