Kapitola 11: Námluvy v zahradách
Letní slunce se opíralo do dokonale střižených trávníků venkovského sídla, kde se scházela ta nejvybranější londýnská smetánka. Vzduch voněl posekanou trávou, drahým šampaňským a napětím, které se skrývalo za zdvořilými úsměvy pod slunečníky. Pro tento den Vivienne naplánovala velkolepé odpoledne – projížďku na koních a turnaj v kriketu. Všechno to byla ale jen zástěrka pro mou oficiální premiéru.
Měla jsem na sobě jezdecký kostým ze světle šedého sukna, který mi Vivienne nechala ušít na míru. Korzet mě držel v dokonalém, nekompromisním pozoru a sukně mi splývala přes boky tak, že při každém kroku nebo nasednutí na koně rafinovaně rýsovala mé křivky.
„Hlavu vzhůru, drahá. Jsi ta nejčistší krev z venkovského sídla v Cumberlandu, nezapomínej na to,“ zašeptala mi Vivienne těsně předtím, než jsme vyšly z terasy mezi hosty. Sama na sobě měla honosné šaty barvy půlnoční modři a vedla mě s naprostou, dravou suverenitou.
U ohrady s koňmi už postával hlouček mladých šlechticů v čele s markýzem z d’Arcy a lordem Salfordem. Když nás spatřili, rozhovor okamžitě utichl. „Vivienne, drahá! Netušil jsem, že vaše venkovské sídlo ukrývá takový poklad,“ vystoupil z řady lord Salford, upravil si cylindr a oči mu sjely po mém utaženém pasu.
Vivienne se medově, ale chladně usmála a položila mi ruku na rameno. „Pánové, dovolte mi, abych vám konečně představila lady Viktorii. Moje drahá sestřenice. Po nečekané tragédii v její rodině v Cumberlandu jsem se rozhodla vzít ji k sobě do Londýna. Je zvyklá na klidný venkovský život, tak doufám, že na ni vaše velkoměstské mravy nebudou příliš divoké.“
Slovo sestřenice zafungovalo jako zaklínadlo. Pro všechny přítomné jsem se v tu vteřinu stala nedotknutelnou aristokratkou. Jenže já jsem se rozhodla tu hru posunout dál, přesně podle tajných Vivienniných instrukcí pro ty nejnáročnější pány. Nasadila jsem lehký, sotva znatelný francouzský akcent – tu nejlepší návnadu na britské gentlemany, kteří ve francouzských ženách vždy viděli ztělesnění zakázaného hříchu.
„Ah, mais non, lorde Salforde,“ promluvila jsem melodicky, s jemným, hravým protahováním samohlásek. „Moje matka byla z Bordeaux, víte? Cumberland is sice krásný, ale... pro mě trochu příliš chladný a upjatý. Doufám, že Londýn má v sobě víc... flammes. Víc ohně.“
Salfordovi doslova zajiskřilo v očích. Ta kombinace čisté anglické krve a francouzské dravosti ho okamžitě omámila. „Lady Viktorie,“ sklonil se a políbil mi ruku, přičemž jeho rty zůstaly na mé kůži o vteřinu déle, než velela etiketa. „Doufám, že mě poctíte tou ctí a dovolíte mi doprovázet vás při dnešní projížďce. Můj vraník je sice neklidný, ale věřím, že tak půvabná dáma si s ním poradí.“
„Ráda se projedu, lorde Salforde,“ odpověděla jsem s ledovým klidem a s rafinovaným mrknutím jsem dodala: „Ale obávám se, že na mě budete muset stačit. Francouzská krev mě naučila jezdit... jak to říct? Velmi ostře.“
Vivienne mě sledovala s neskrývaným triumfem v očích, ale v hloubi jejího pohledu se mihl stín překvapení z toho, jak sebevědomě jsem tu francouzskou kartu rozehrála. Námluvy oficiálně začaly. Projížďka v sedle byla pro mě zkouškou ohněm. Moje nitro, stále citlivé a rozbolavělé po včerejší drsné lekci s Arthurem, reagovalo na každý otřes koňského hřbetu.
Pevné sedlo mě tlačilo přesně tam, kde mě Vivienne před několika hodinami tak divoce líbala. Místo abych polevila, zaťala jsem zuby a schválně pobídla klisnu do ostrého klusu. Lord Salford mě s očividným obdovejm dotahoval, jeho pohled přišpendlený na rytmickém pohybu mých boků v šedém suknu. Když jsme na chvíli zastavili ve stínu starých dubů, Salford se ke mně naklonil tak blízko, že jsem cítila teplo jeho koně.
„Jste nezkrotná, lady Viktorie,“ vydechl fascinovaně, jeho hlas mírně chraptěl touhou. „Londýnské dámy v sedle jen nečinně sedí, ale vy... vy s tím zvířetem splýváte. Je to až... hříšný pohled.“ „Mon dieu, lorde Salforde, vy Angličané vidíte hřích i v tom, když žena prostě jen umí ovládat své tělo,“ zasmála jsem se tiše, s lehkým francouzským zašvitořením.
Když jsme se vrátili k ohradě, Salford okamžitě seskočil ze svého koně a přispěchal k mému boku, aby mi pomohl dolů. Nabídl mi své silné paže, ale já jsem místo opatrného, cudného sklouznutí udělala něco naprosto nehorázného. Při přehazování nohy přes sedlo jsem schválně nechala těžkou šedou látku sukně vyhrnout mnohem výš, než bylo přípustné.
Na několik dlouhých vteřin jsem pánům, kteří stáli kolem, odhalila nejen obnažený kotník, ale i kus lýtka v jemné, sněhobílé hedvábné punčoše, která se zařezávala do kůže těsně pod krajkovým podvazkem. Kolem ohrady nastalo hrobové ticho. Lord Salford i markýz z d’Arcy doslova zkameněli, oči jim divoce sklouzly po mých nohách a v hrdlech jim vyschlo touhou. Bylo to tak nečekané, tak dráždivé a tak strašně skandální pro upjatou britskou morálku.
Jakmile mé boty dopadly na pevnou zem, s naprostou lehkostí a nevinností jsem si sukni urovnala. Podívala jsem se na ty zkoprnělé, rudnoucí gentlemany a s odzbrojujícím, hravým úsměvem jsem sepjala ruce. „Ah, pardonnez-moi, pánové,“ zašvitořila jsem s dokonalým francouzským šarmem a falešným studem. „Tyto anglické sukně jsou tak... neforemné a těžké. Ve Francii jsme zvyklé na větší volnost pohybu. Doufám, že jsem nikoho nepohoršila.“
Salford divoce polkl, zhluboka se nadechl a pokusil se zachránit situaci koktáním: „N-ne, lady Viktorie. V naprostém pořádku... byla to... úchvatná podívaná.“ Po tomto incidentu se společnost přesunula ke kriketovému hřišti. Muži sundali kabáty a s dřevěnými palicemi v rukou se snažili předvést v tom nejlepším světle, zatímco dámy usrkávaly čaj pod bílými baldachýny.
Já jsem seděla na čestném místo vedle Vivienne, chladivý vánek si pohrával s mými rozpuštěnými prameny vlasů a já jsem cítila, jak se na mě upírají desítky nenasytných mužských pohledů. Byli z toho odhaleného lýtka naprosto bez sebe. Byla jsem pro ně nová, záhadná, nebezpečně krásná a hříšně francouzská.
Salford se po úspěšném úderu opřel o kriketovou palici. Otřel si kapky potu z čela a otočil se mým směrem s dravým, otevřeně majetnickým úsměvem. Bylo to víc než jasné – návnada byla spolknuta i s navijákem. Salford dával celému okolí najevo, že mě hodlá ulovit.
V tu chvíli jsem však neodpověděla na jeho pohled. Otočila jsem hlavu k Vivienne – a tehdy jsem to uviděla.
Vivienne seděla s číší šampaňského, kterou svírala tak pevně, až jí zbělely klouby na prstech. Její dravé oči nesledovaly hru. Sledovaly Salforda. A pak se bleskově stočily na mě. V tom jednom jediném pohledu nebyl chladný kalkul její politické hry. Byl v něm temný, žhavý záblesk čisté, živočišné žárlivosti. Vadilo jí to. Ta ledová domina, která mě včera předhodila jako oběť němému vikomtovi, teď nedokázala snést pomyšlení, že by se mého těla měl dotknout někdo jiný. Ta moje francouzská koketérie s punčochou, kterou jsem Salforda tak dokonale pobláznila, v ní zažehla plamen vztekem a touhou. Viděla, jak moc po mně ti muži touží, a ta představa ji spalovala zevnitř.
Zachytila jsem ten její žárlivý pohled a na mých rtech se objevil sotva znatelný, triumfální úsmv. Už mě neovládáš, Vivienne, pomyslename si s opojným pocitem moci. Teď už jen reaguješ na mě.
Vivienne si uvědomila, že jsem její slabost odhalila. Rychle zamrkala a pokusila se nasadit svou obvyklou masku, ale její hlas ji zradil, když se ke mně naklonila tak blízko, že se její drahý parfém smísil s vůní jasmínu na mé kůži.
„Vidíš je, Viktorie?“ zašeptala chraptivě, přičemž se její dech mírně chvěl. „Sledují tě jako vlci. Ta tvoje francouzská hra z nich udělala poslušné psy. Chtějí tě. Touží po tobě.“ Její ruka sjela pod baldachýnem dolů a její dlouhé prsty mi drsně, varovně stiskly stehno přes šedou látku sukně – přesně v místech, kde se před chvílí rýsoval můj podvazek. „But ty jim nedáš nic víc než tenhle chladný úsměv. Pamatuj na náš slib z té noci. Tvůj klín zůstane zamčený, dokud ti neřeknu, koho z nich máme zničit. Jsi moje zbraň. Jenom moje.“
Ten drobný důraz na slově moje mluvil za vše.
„Nezapomněla jsem, Vivienne,“ odpověděla jsem tiše, zopakovala jsem ten bezchybný francouzský akcent a podívala se jí drze přímo do očí: „Oui, ma chérie. Budu přesně taková zbraň, jakou mě chceš mít.“ Záměrně jsem neuvolnila své stehno z jejího pevného sevření. Ta hra mě začínala neuvěřitelně bavit.
Věděla jsem, že pod šedým suknem mých šatů se skrývá tělo, které ještě před pár hodinami přijímalo ty nejtemnější lekce. Tyhle muže čekala zkáza a já jsem byla připravená jim ji dopřát. Pouhá vzpomínka na punčochu v nich zažehla požár, který já sama uhasím, až nastane čas. Vivienne se ke mně pod baldachýnem znovu naklonila, rty těsně u mého ucha, a její chraptivý hlas mě naposledy protnul: „Zítra, Viktorie... zítra tě čeká velké finále. Buď připravená.“ Pouhá ta představa v nás obou zažehla požár. Ale největší bitva, jaká mě čekala, se neměla odehrát na těchto trávnících. Měla se odehrát v Rudém salonu. Mezi mnou a ženou, která si stále namlouvala, že je mým pánem.
Jakmile těžké kočárové dveře zapadly a my jsme se ocitly v soukromí chodby Viviennina domu, ta křehká společenská maska se roztříštila na tisíc kousků. Atmosféra mezi námi byla tak hustá, že by se dala krájet. Vivienne ani nepočkala, až nám služebná vezme klobouky. Hrubě mě chytila za zápěstí a bez jediného slova mě odtáhla do Rudého salonu. Zabouchla za námi dveře, otočila klíčem v zámku a otočila se ke mně. Její alabastrová tvář byla rudá vztekem, hruď se jí pod půlnočně modrým suknem divoce zvedala.
„Co to mělo znamenat, Viktorie?!“ zasyčela, její obvyklý ledový klid byl naprosto pryč. „To odhalené lýtko u sedla? Ten francouzský akcent? Hraješ si na levnou pouliční prodejnou holku přímo před Salfordem a markýzem?! Měla jsi být nedotknutelná! Měla jsi být z Cumberlandu Mariana!“ Pomalu jsem si sundala jezdecké rukavice, nespouštějíc z ní oči. Ten jejích výbuch mě vnitřně naplňoval neuvěřitelným triumfem.
„Ah, oui?“ nadhodila jsem drze s tím hravým francouzským tónem, který ji na zahradách tak vyvedl z míry. „Ale pánům se ta... podívaná velmi líbila, Vivienne. Salford ztratil řeč. Viděla jsi jeho oči? Byli mi připraveni klečet u nohou. Udělala jsem přesně to, co jsi mě učila – zotročila jsem je.“ „Zotročila?!“ Vivienne udělala dva rychlé, dravé kroky ke mně. Její oči plály čistým, spalujícím šílenstvím. „Provokovala jsi je! Nechala jsi je slintat nad tvým tělem! Nad tělem, které patří...Keys“
Zasekla se. To slovo nedokázala vyslovit, ale obě jsme věděly, co chtěla říct. Nad tělem, které patří mně.
„Nad tělem, které patří komu, Vivienne?“ zašeptala jsem medovým hlasem a postoupila k ní tak blízko, že jsem cítila horkost její kůže. „Tobě? Myslela jsem, že jsem jen tvůj nástroj. Tvoje zbraň. Ale ty žárlíš. Ty umíráš vzteky, když se na mě Salford podívá, protože mě chceš jen pro sebe.“
To byla poslední kapka. Vivienne ztratila veškerou kontrolu, kterou se celá léta tak pyšnila.
S hrdelním, polohlasným výkřikem se na mě vrhla. Její ruce mě hrubě popadly za ramena a vrazily mě zády proti těžkým dveřím salonu, až dřevo temně zadunělo. Čekala jsem úder, trest, cokoli. Místo toho mi však svými rty drsně, hladově a s absolutní, zoufalou dravostí přitiskla na má ústa.
Tohle nebyl ten profesorský, metodický výcvik z minulé noci. Tohle bylo čisté, divoké milování poháněné žárlivostí a potlačovanou touhou. Její jazyk vnikl do mých úst s takovou silou, až se mi zatočila hlava, rval se s mým jazykem, divoce a bez dechu. Svírala mě tak pevně, jako by mě chtěla vtlačit do samotného dřeva těch dveří.
Vivienne během polibku divoce trhala knoflíčky mého šedého jezdeckého kabátku. Látka povolila a její horké, dychtivé ruce zajely pod můj korzet. Bez špetky jemnosti mi vyhrnula košilku a obnažila mé prsy. Její dlouhé prsty okamžitě drsně a majetnicky sevřely mé horké bradavky, které pod jejím stiskem okamžitě ztvrdly. Hlasitě jsem zasténala do jejích úst, když se její rty přesunuly dolů, dychtivě mi políbily krk a pak zuby lehce stiskly moji bradavku.
„Jsi moje... moje,“ opakovala mezi horkými, trhanými výdechy, její hlas byl chraptivý, úplně zbavený té aristokratické masky. „Nikdo jiný se tě nedotkne. Salford tě nedostane. Nikdy ho do tebe nepustím...“ Sklouzly jsme společně na měkký perský koberec u dveří. Naše sukně – její půlnoční modř a moje šedé sukno – se divoce promíchaly. Vivienne nade mnou klečela, vlasy úplně rozpuštěné, oči divoké a tmavé touhou. Rychlým, zbrklým pohybem si vyhrnula vlastní šaty a já jsem udělala totž se svými, až se naše obnažená stehna propletla.
Když její ruka sjela mezi mé nohy a zabořila se pod krajku mých kalhotek, byla jsem už tak neskutečně mokrá a rozehřátá z celého dne, že ze mě vyklouzl tichý, táhlý vzlyk. Moje přirozenost byla úplně nabubřelá, horká a kluzká.
Vivienne nečekala. Její dlouhé prsty okamžitě vnikly hluboko do mé pochvy. Byly horké a dychtivé. S tichým, mokrým zvukem začala svými prsty divoce a hluboko narážet do mého nitra, zatímco její palec drsně, rytmicky drtil můj zduřelý klitoris. Ten kontrast jejího nenasytného tempa a té neuvěřitelné slasti mě okamžitě přinutil prohnout se v bocích. Zaryla jsem prsty do jejích ramen, zatímco ona mě prsty uvnitř bezlítostně a hluboko brala, jako by ze mě chtěla vyhnat sebemenší vzpomínku na pohledy jiných mužů.
„Podívej se na mě, Viktorie,“ vydechla chraptivě, když ze mě její prsty s tichým čvachtáním vyklouzly, celé obalené mými horkými šťávami.
Otevřela jsem oči a sledovala, jak ta nejpyšnější žena Londýna klesá na kolena mezi má široce roztažená stehna. Její rty se bez váhání přitiskly přímo na mé lůno. Její jazyk, horký a neuvěřitelně zkušený, se zabořil do mých mokrých záhybů.
Tohle bylo hluboké, živočišné milování. Vivienne mě začala lízat s takovou divokou intenzitou, až se mi diante očima dělaly mžitky. Její jazyk dlouhými, tvrdými tahy přejížděl můj klitoris, sál mě do svých úst a hned vzápětí mi vnikal hluboko do pochvy, jako by mě chtěl celou vypít. Vnímala jsem každý vlhký zvuk, každé její nasátí, horkost jejího dechu na mé kůži. Bylo to neskutečně erotické, syrové a hluboké – smazaly se role paní a služebné. Byly jsme jen dvě ženy spojené tou nejčistší, nenasytnou touhou. Zatímco mě ústy přiváděla k šílenství, vzala mou ruku a navedla mé prsty pod své vlastní sukně. Ucítila jsem její lůno – i Vivienne byla naprosto rozlehlá, horká a kluzká touhou. Zaryla jsem své prsty hluboko do jejího mokrého nitra. Její svaly se kolem mé ruky křečovitě sevřely a z jejích úst se proti mému klínu vydralo hlasité, hříšné zasténání.
Pohybovaly jsme se spolu v divokém, mokrém rytmu na podlaze salonu. Já prsty v ní, ona svým hladovým jazykem na mém klitorisu. Ten přetlak ze zahrad explodoval. Moje boky se začaly zvedat v šílených křečích, prsty jsem tiskla hluboko do jejího rozkroku, jak mě ta neskutečná vlna blížícího se vyvrcholení začala spalovat.
„Vivienne... mon dieu, Vivienne!“ vykřikla jsem, když mě její jazyk naposledy tvrdě a dlouze přejel přes to nejcitlivější místo. Moje tělo zasáhla neuvěřitelně silná, pulzující křeč. Moje pochva divoce a rytmicky svírala její jazyk, z mých rtů se dral jeden hlasitý výkřik za druhým do ticha salonu. V tu samou vteřinu, kdy jsem vrcholila já, se Vivienne s hlasitým, hlubokým zaskočením udělala kolem mých prstů. Její vnitřní svaly mě svíraly v nekončících vlnách extáze, jak do mě tiskla celou svou váhu.
Vivienne se po tom společném, vyčerpávajícím vyvrcholení pomalu přesunula nahoru. Položila si hlavu na mou hruď, obě jsme těžce, přerušovaně lapaly po dechu, úplně propletené v drahých, zmačkaných a roztrhaných šatech na koberci. Její srdce divoce bušilo proti mímu a naše těla byla stále vlhká a lepkavá od našich spojených šťáv.
Zajela jsem jí prsty do vlasů a tiskla si ji k sobě. Naše první skutečné milování skončilo. Obě jsme věděly, že zítra se ta maska chladu a politické hry bude muset vrátit. But tady, na podlaze Rudého salonu, bylo jasné, že se z nás stalo něco mnohem víc než jen spoluvinice.
Vivienne si myslela, že ze mě staví zbraň pro trh. Ale v té horké tmě bylo jasné, že ta zbraň už teď míří přímo do jejího vlastního, zamilovaného a poraženého srdce.
Konec 11. kapitoly
