Zajačik 3 / Riven Vale

Už je to pár měsíců a naše garsonka dávno není jen dočasným útočištěm. Stala se naší společnou jeskyní, bezpečnou bublinou, kam vnější svět nemá přístup. Venku za okny se město přelévá v šedivém podvečeru, ale tady uvnitř, mezi stěnami, které už znají každý náš nádech, panuje jiný čas. Ležel jsem na posteli s knížkou v ruce, ale řádky se mi slévaly – vnímal jsem jen ji.

Právě se vrátila z nákupu a zkoušela si nové plavky – dvoudílné, s odvážným střihem a vysokým pasem, které si dřív nikdy netroufla obléknout.

Stála před zrcadlem a pozorovala se. Byla to chvíle naprosté upřímnosti. Viděl jsem to všechno – tu svraštělou, jemně popálenou kůži na jejím boku i na prsou, která se při každém pohybu napínala. Kdysi by se za ni styděla, kryla by se, utíkala by před mým pohledem nebo se snažila vady skrýt v šeru.

Ale dnes? Dnes to pro mě nebyly vady. Byly to mapy jejího boje. Byly to stopy, které mi vyprávěly příběh o její vnitřní síle, o tisíci nocích, kdy odmítla zmizet. Byly důkazem, že je tady, že přežila a že je teď celá moje. „Kúpila som si plavky,“ řekla a v tom jejím hlase zazněla ta podmanivá, měkká slovenština, která mi vždycky rozechvěla krev v žilách. Bylo v tom něco tak zranitelného, co mě nutilo zapomenout na všechno ostatní. „Slušia mi?“ zeptala se tiše, s mírnou nejistotou, i když se už nekrčila. Pozorovala mě v zrcadle, hledala v mých očích potvrzení.

„Sluší,“ odpověděl jsem, odhodil knížku na zem a pomalu vstal. Každý můj pohyb byl nyní záměrně pomalý, chtěl jsem, aby cítila, jak se na ni soustředím. Přešel jsem k ní a zastavil se těsně za jejími zády. Moje tělo vnímalo její teplo, které z ní sálalo. „Jsi neuvěřitelně sexy,“ zašeptal jsem jí přímo do ucha, až se jí po krku rozlila husí kůže. „Nikdy jsi nevypadala líp.“

„Vážne?“ ohlédla se na mě a v očích jí zajiskřilo. Začala si pohrávat se zapínáním podprsenky, prsty se jí mírně chvěly. „Mám problém so zapínaním... zapneš mi ju?“ Natáhl jsem ruce, ale místo abych jí pomohl, jemně jsem její prsty odtáhl a nechal své dlaně klouzat po její kůži. „Bez ní jsi mnohem lepší,“ zašeptal jsem jí do vlasů a vdechl vůni jejího šamponu, která se mísila s vůní její kůže. Neodporovala. Povolila, látka sklouzla k zemi a odhalila její křivky, které se v měkkém, nažloutlém světle lampy krásně leskly. Chytil jsem ji za pas – tentokrát až příliš hrubě, jako bych ji chtěl vtisknout do sebe – a povalil ji na postel. Zůstala jen v kalhotkách, které teď působily jako poslední, křehká bariéra mezi námi, bariéra, kterou jsem se chystal zbourat.

„Počkaj... musím ti niečo povedať,“ zašeptala, když cítila mé dlaně na své kůži, přesně tam, kde jizvy vyprávěly svůj příběh. Chtěla se na mě podívat, chtěla se zastavit, jako by ji přemohl moment uvědomění, ale můj hlad po ní byl v tu chvíli jako divoké zvíře, které nelze zkrotit.

„Nic neschovávej,“ utnul jsem ji dravým polibkem, který jí vyrazil dech a zaplnil její ústa chutí mé touhy. Svět za dveřmi naší garsonky přestal existovat. Žádné problémy, žádná minulost, žádné nedořešené věty. Všechna slova byla zbytečná, naše těla mluvila řečí hladu mnohem jasněji. Bez dalšího otálení jsem jí stáhl kalhotky – látka odletěla do tmy na zem a ona se pode mnou rozprostřela, syrová, odhalená a v té své naprosté odevzdanosti nebezpečně krásná.

Přitiskl jsem se na ni; mé tělo bylo tvrdé, žhavé, tepající touhou. Cítil jsem, jak se pod mým dotekem kroutí – ne studem, ale čistou, zvířecí potřebou. Každý pohyb mé ruky po jejích stehnech, přesně tam, kde končila hladká kůže a začínaly jizvy, v ní vyvolával trhavé nádechy. Když jsem jí roztáhl nohy a přitáhl si je vysoko k ramenům, aby naše spojení bylo co nejhlubší, její tělo se napnulo jako tětiva.

Přejel jsem jí žaludem po jejím horkém, vlhkém vchodu. Chtěl jsem ji potrápit, cítit, jak se mi pod tím pomalým, dráždivým tlakem začíná vrtět a jak se jí dech mění v naléhavé vzdechy. Pomalými krouživými pohyby jsem ji předehříval, až byla celá rozpálená a připravená. Pak jsem se konečně, pomalu a hluboce, do ní vnořil. Ona se prohnula v zádech a vydala ze sebe táhlý, třaslavý povzdech, jak se naše těla konečně spojila. Bylo to, jako bychom se po dlouhé době konečně našli. Zvedl jsem jí jednu nohu vysoko k rameni, čímž se náš kontakt stal ještě těsnějším, ještě intenzivnějším. Začal jsem se v ní hýbat v pomalém, drásavém rytmu, který ji nutil volat moji pozornost každým dalším pohybem. Cítil jsem, jak se jí vnitřní svaly křečovitě svírají kolem mě, jak si ten rytmus užívá a jak se její tělo pode mnou vlní v čiré extázi.

Její vzdychání se měnilo v divoké sténání. Díval jsem se jí do očí, které měla podlité vášní, a viděl jsem, jak se blíží její orgasmus. Její tělo se začalo zmítat v prudkých, rytmických stazích, začala mě obmotávat nohama a křičet slastí, jak se její vrchol prohnal celým jejím bytím. V tu chvíli jsem se přestal ovládat.

Sledoval jsem ten její vrchol, jak se v něm topí, a v tom nejlepším jsem přitlačil. Využil jsem každého jejího stažení, abych se dostal až na hranu. Všechna ta nahromaděná vášeň ze mě vybuchla v jediné prudké, nekontrolované explozi. Narazil jsem do ní hluboko, naposledy a tvrdě, a nechal všechnu tu slast proudit přímo do ní, zatímco jsme se oba chvěli v dozvucích našeho spojení.

Vzduch v pokoji byl těžký, prosycený naší blízkostí a pachem potu. Cítil jsem, jak se její dech pomalu uklidňuje, ale pak se náhle zadrhl. Byla stále uvnitř mě, naše těla tvořila jeden zpocený celek, který nechtěl povolit. Cítil jsem, jak se jí v krku udělal knedlík, a slyšel jsem ten tichý, rozechvělý vzdech, který tentokrát nepatřil rozkoši, ale něčemu mnohem křehčímu.

Ještě jsem dýchal nahlas, když vzdychala pode mnou: „Som tehotná,“ zašeptala slovensky, hlas se jí zlomil, jako by se bála následků toho slova.

Ztuhl jsem, ale ne úlekem. Uvnitř mě se rozlilo nečekané, obrovské teplo, které vytlačilo veškerou únavu. Byl to okamžik, kdy se všechno zúžilo jen na nás dva. Pomalu jsem se na ni podíval, naše čela stále opřená o sebe. Její oči byly vlhké, nejisté, jako by se bála mé reakce, jako by čekala, že tohle bude ten moment, kdy se naše bezpečná bublina rozplyne pod tíhou reality. Pousmál jsem se, jemně jsem ji pohladil po tváři a v tom úsměvu byla všechna ta láska, kterou jsem k ní cítil.

„To je krásné, zajačiku môj,“ zašeptal jsem, přičemž jsem v tom oslovení vědomě použil její jazyk.

Pevně jsem ji přitiskl k sobě, jako bych ji chtěl chránit před celým světem. V tu chvíli už nebyly důležité jizvy, nebyly důležité pochybnosti. V téhle garsonce, v tomhle tichu, jsme právě pochopili, že náš příběh se právě stal něčím víc, než jsme si kdy dokázali představit. Náš společný život právě začal.

Konec…