Čubka a trampové

Sázava tekla líně mezi zelenými břehy a na hladině se třpytilo dopolední slunce.

Byl jeden z těch letních dnů, kdy člověk nemá potřebu nikam spěchat.

Jen sedět.

Dívat se na vodu.

Poslouchat šum stromů.

Pán zaparkoval auto na malém parkovišti nad řekou a beze slova zamířil ke kiosku.

Šla jsem krok za ním.

Na sobě jsem měla krátké bílé tričko končící těsně pod prsty.

Lehkou bílou minisukni.

Pod ní obyčejné černé kalhotky.

Bílé kotníkové ponožky.

Bílé tenisky.

A kolem krku svůj tmavě rudý kožený obojek.

Nebyl nápadný křiklavostí.

Spíš tím, že se na takovém místě vůbec objevil.

Nad pupíkem napiš fixou „Půjč si mě“

Kiosek stál jen pár metrů od vlakové zastávky.

Před ním několik dřevěných stolů se slunečníky.

Lidé zde procházeli z vlaku směrem k řece,  nebo na druhou stranu do vesnice která stála pod kopcem.

Pán si vybral stůl na kraji zahrádky.

Objednal si kávu.

Posadil se.

Z batohu vytáhl knihu, otevřel ji přibližně uprostřed a během několika vteřin se ponořil do čtení.

Na mě se podíval jen krátce.

Postavila jsem se vedle jeho židle a čekala na pokyn.

Ruce volně podél těla.

Zrak upřený k řece.

Ne strnule.

Jen klidně.

První minuty nikdo nevěnoval pozornost ani jemu, ani mně.

Pak jsem začala cítit pohledy.

Nenápadné.

Krátké.

Od vedlejšího stolu.

Od dvojice cyklistů.

Od staršího páru, který právě přišel na kávu.

Nešlo ani tak o mě.

Spíš o nás.

O muže, který si klidně četl knihu.

A o ženu, která vedle něj mlčky stála, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě.

Zaslechla jsem útržek rozhovoru.

„To je dcera?“

„Nevím… možná nějaká asistentka.“

„A co ten obojek?“

Hlasy zase utichly.

Nikdo se neodvážil zeptat přímo.

Jen občas někdo zvědavě pohlédl naším směrem.

Pán mezitím otočil další stránku knihy.

Upil trochu kávy.

Jako by okolní svět přestal existovat.

Stála jsem dál.

Pozorovala vodu.

Po řece právě projížděla skupina vodáků.

Od mostu se ozýval smích.

Vítr lehce rozvlnil hladinu a přinesl vůni kávy, opékaných klobás a letního lesa.

Čas plynul pomalu.

A právě ta obyčejnost celé chvíle byla zvláštní.

Přijel vlak.

Na perón se vyrojil zástup lidí kteří se rozprchli do všech stran.

Jen několik jich zpomalilo.

Někdo nespěchal, někdo šel do kiosku.

Vedle ke stolu přišli dva trampové.

Mladí kluci, snad i mladší než já.

Vojenské oblečení, klobouky na hlavách, batohy s karimatkou, dokonce i kytaru.

Posadili se ke stolu a popojeli pivo.

„…pěkná… to tedy…… hned bych šel“ slyšela jsem jen úryvky jejich hovoru.

Pán zjevně také.

„Postav se ať vidí“ řekl aniž by zvedl oči od knihy.

Pootočila jsem se k nim aby viděli napiš na mém těle a dívala se přímo na ně.

Sledovali mě, nápis, mě, nápis.

Tázavě se na mě podíval blonďák.

Podívala jsem se na nápis, na pána a kývla jsem hlavou.

Podívali se na sebe.

Něco si šeptali.

„Tak jo“ slyšela jsem.

Oba přišli k našemu stolu.

„Pardon, ale ten nápis, to je opravdu nabídka?“ ptali se neurčitě mě i pána.

„Ano“ odpověděl pán, položil knihu a pohlédl na ně.

„A jak to funguje?“

„Jak dlouho byste chtěli? Stačí vám hodina?“ pral se pán.

„Jasně, a co teď dál?“ pral se nechápavě černovlasý.

„Co chcete, tamhle před vesnicí v lese je plácek u krmelce, ať nemusíte dlouho hledat. Je tři čtvrtě na deset, tak v jedenáct mi ji sem vraťte. Ok?“

„Jasný“ nadšeně souhlasili oba.

„Souhlasíš?“ řekl pán ke mně.

„Ano pane“ odpověděla jsem.

Pán jim předal mé vodítko a opět vzal do ruky knihu.

Kluci vzali mé vodítko a šli k místu které pán ukázal.

Šla jsem poslušně s nimi.

„Tvl to jako fakt nám ji takhle nechal na mrdání “  říkal jeden

„Tak to začíná čundr dobře, ještě by mohla jet s námi „ smál se druhý.

„To bysme nikam nedošli“ se smíchem mu odpověděl první.

Hodně rychlou chůzí jsme došli k lesu a po pěšině na plácek s krmelcem.

„Tak ty opravdu uděláš co chceme?“ pral se blonďák.

„Ano prosím“ odpověděla jsem.

„Tak si klekni“ řekl.

Klekla jsem si a čekala.

Oba chvíli stáli jako by stále nemohli uvěřit.

Najednou oba vytáhli své už tvrdé ocasy z kalhot.

„Tak kuř, čubko“ řekl černovlasý.

Chytla jsem jeho ocas u kořene a olízla mu ho po celé délce.

Byl cítit nadržeností.

Celkem velký ocas s kratší předkožkou, takže jeho velký lesklý žalud byl celý obnažený.

Špičkou jazyka jsem mu objela žaluda až se celý zatřásl.

Druhý přistoupil blíž. Jeho ocas byl o něco menší, úplně jiný, velký žalud vylézal z dlouhé předkožky jako by ji měl o několik čísel menší. Celý jeho ocas byl zahnutý do strany.

Chytla jsem ho druhou rukou a olízla ho stejně jako prvního.

Začala jsem je kouřit, sát a olizovat. Střídavě i oba najednou.

V tom blonďák podstoupil.

Stáhl mé kalhotky.

„Klekni si na čtyři“ řekl

„Vole ta má mokrou píču, ty kalhotky jsou dobře zajebaný „ řekl „ty beru sebou“ přivoněl k nim a mé kalhotky zmizeli v jeho kapse.

Černovlasý stal přede mnou a šukal mě do pusy zatímco blonďák zajel tvrdým ocasem do mě mokré díry.

 Šukali mě tak proti sobě ale moc dlouho to nevydrželo.

Blonďák během pár minut začal v křečích plnit mou kundu svým semenem a černovlasý když to viděl vzápětí naplnil mou pusu.

Měl moc chutné semeno, jemné, lehce sladké.

Klečela jsem dál.

Vystřídali se.

„Tvl tys ji dal, vždyť má mrdku všude“ řekl černovlasý když si za mě klekl.

Blonďák zatím svůj mokrý povadlý ocas dal k mému obličeji abych ho kouřila.

Vsála jsem ho do pusy.

„Na to ser, pak ti ho vypere „  řekl blonďák.

Černovlasý do mě zajel a začal mě šukat.

Teď vydrželi dobře půl hodiny, než černovlasý vytáhl ocas z mé kundy a hned změnil díru.

Zajel do mě naplno.

„Jooo tak ta prdel to je něco, jako odšťavňovač“ zachroptěl  a pokračoval dál.

V análu to ale už dlouho nevydržel a začal mě ho plnit.

Blonďák mezitím vytáhl ocas z mojí pusy, chytil mě za vlasy, hlavu mi zvrátil dozadu druhou rukou honil svůj ocas a začal stříkat na můj obličej.

„Teď je to správná děvka“ řekl když skončil.

Když skončili tak se oblékli a odvedli mě zpět k pánovi.

Pán si mě prohlédl.

Nebyl sám.

U kiosku se mezitím vystřídalo několik lidí a já teď cítila že mě všichni pozorují.

„V pořádku?“ zeptal se pán.

„Super, díky“ řekli kluci.

„V pořádku?“ zeptal se pán mě.

„Ano prosím“ odpověděla jsem.

„Tak fajn, pojď, pojedeme domu“ sbalil knihu a odvedl mě do auta zatímco trampové odcházeli k řece.