A jak to bylo dál?

Byla to obyčejná sobotní rodinná oslava. Gril voněl po celé zahradě, smích se mísil s cinkáním skleniček a já seděla vedle svého přítele, zatímco se kolem nás střídali příbuzní. Přesto jsem měla zvláštní pocit, že mě někdo neustále pozoruje.

Byl to jeho táta.

Nebyl vtíravý. Jen pokaždé, když jsem zvedla oči, zachytila jsem jeho pohled. Krátký úsměv. Nenápadné přikývnutí. Nic, co by kdokoliv jiný považoval za zvláštní. Jen já cítila, že mezi námi vzniká zvláštní napětí.

Večer pomalu přecházel do noci. Většina hostů už seděla unaveně na terase nebo se pomalu loučila. Někdo navrhl zapnout vířivku, aby se oslavenec ještě chvíli pobavil.

„Klidně běž první,“ usmál se můj přítel. „Já ještě pomůžu uklidit.“

Přikývla jsem a zamířila ven. Teplá voda příjemně bublala a kolem bylo překvapivé ticho. Posadila jsem se do rohu a nechala oči na chvíli zavřené.

„Doufám, že nevadí, když se přidám.“

Otevřela jsem oči. Ve dveřích stál jeho táta s ručníkem přes rameno.

„Jasně… proč by mělo?“ odpověděla jsem s úsměvem.

Posadil se naproti mně. Chvíli jsme oba jen poslouchali šumění vody. Pak začal obyčejný rozhovor – o práci, cestování, plánech do budoucna. Překvapilo mě, jak snadno se s ním povídá. Byl vtipný, sebevědomý a uměl naslouchat.

„Víš,“ řekl po chvíli a zadíval se na mě, „už od chvíle, co tě syn přivedl domů, jsem si říkal, že jsi úplně jiná než ostatní.“

Na okamžik jsem nevěděla, co odpovědět.

„To je kompliment?“

„Rozhodně.“

Usmála jsem se a sklopila pohled k hladině vody. Cítila jsem, jak se mezi námi mění atmosféra. Nebylo to nic vysloveného. Jen dlouhé pohledy, drobné úsměvy a zvláštní pocit, že čas kolem nás běží mnohem pomaleji.

„Měl bych jít,“ pronesl nakonec tiše.

„Asi jo…“

Ani jeden z nás se ale nezvedl.

V tu chvíli se otevřely dveře na terasu. Oba jsme se instinktivně od sebe odvrátili, jako bychom právě přerušili rozhovor, který neměl nikdy vzniknout.

A přesto bylo oběma jasné, že tohle rozhodně nebylo naše poslední setkání.