VYKOUPENÍ 1. ČÁST

…v té online seznamce mi doslova vyrazila dech. Mezi desítkami profilů, které nabízely křečovité úsměvy a zoufalé pózy, se její fotografie zjevila jako zjevení…baculka s andělskou tváří, obrovskýma zelenýma očima, které jako by se na vás dívaly s porozuměním celého vesmíru, a blond vlasy spadající do měkkých vln kolem téměř dokonale symetrického obličeje. Měla tváře jako z renesančního obrazu, plné rty přirozeně narůžovělé a ten pohled…bože, ten pohled... jako by říkal: „Jsem tady, jsem skutečná, a nejsem jako ostatní.“ Napsal jsem jí první zprávu s bušícím srdcem, napůl přesvědčený, že takhle krásná žena musí mít schránku plnou nápadníků a můj vzkaz skončí nepovšimnut.

Odpověděla. A nejen zdvořilostní frází. Psali jsme si dlouhé hodiny, noci se protahovaly do ranních hodin, sdíleli jsme spolu historky z dětství, sny o budoucnosti, oblíbené filmy i trapasy z práce. Každá její zpráva mi rozšiřovala úsměv na tváři a já zjišťoval, že na ni myslím i během dne, když jsem měl dělat úplně jiné věci. Po třech týdnech intenzivního psaní jsme se rozhodli, že se konečně uvidíme naživo.

Měla cestu do mého města, tak jsme se domluvili, že se projdeme. Ke mě domů pozvat nechtěla... říkala, že by měla strach. Nepochopil jsem to. Věděl jsem, že bych se o nic nepokusil, že bych ji respektoval, ale ona trvala na svém. Bylo v tom cosi dětského a zároveň hluboce dojemného... taková nedůvěra ke světu, která ji nutila chránit se. Respektoval jsem to. Jeli jsme trolejbusem a já ji celou cestu držel za ruku. Měla dlaň malou, teplou a neuvěřitelně jemnou, jako z hedvábí. Občas jsme se políbili... krátce, nesměle, jako dva teenageři, kteří poprvé objevují, že se jejich rty k sobě dokonale hodí. Cítil jsem její parfém, sladký a květinový, ale pod ním tušil cosi dalšího, co mi přišlo ještě omamnější.

Po nějaké době jsem se vydal já za ní. Bydlela v hodně zapadlém městečku u německých hranic, kam to z civilizace trvalo skoro tři hodinky autobusem. Nad kopci se válely mlžné opary a já měl pocit, že jedu na konec světa za ženou, která možná ani není skutečná. Byla. Čekala na mě na zastávce v lehkém svetříku a džínách a ty zelené oči zářily i na dálku.

Procházeli jsme se po okolí, ukazovala mi místní kostelík, rybník, starou lípu, pod kterou si jako malá hrála. Pak mě zavedla k sobě domů. Hezký baráček na kraji města kde bydlela s dědou babičkou... malý, ale útulný, se zahrádkou a dřevěným plotem. Uvnitř to vonělo dřevem. Udělala nám cappuccino z kapsle. Pak jsme si pustili film na notebooku, schoulení na starém gauči.

Moc jsem ho nesledoval. Vnímal jsem hlavně její vůni... ne voňavku ani prací prášek, ale tu ryzí tělesnou vůni, která se uvolnila po delší procházce a teď se linula z jejího krku a zápěstí. Byla opojná, živočišná, naprosto omamující. Měl jsem divoké myšlenky, fantazie, při kterých se mi zvětšoval vzrušením, ale neudělal jsem nic. K její dokonalé kráse se podle všeho ještě nikdo nedostal hlouběji... byla jako nedotčená zahrada obehnaná vysokou zdí, a já chtěl být ten, kdo ji zboří…ale ne teď.

Po filmu mě doprovodila na zastávku autobusu. Byla tma, svítila jen pouliční lampa vrhající oranžové kužely světla na prázdnou silnici. Seděl jsem na lavičce a ona stála přede mnou. Položil jsem dlaň na její stehno. Nejdřív jen lehce. Neodstrčila mě. Prsty jsem jí začal hladit vnitřní stranu stehna, pomalu, centimetr po centimetru, až skoro nahoru k rozkroku. Cítil jsem teplo, které sálalo skrz látku jejích džín, a slyšel její zrychlený dech. Neřekla nic. Ani slovo. Ani náznak, že by se to dělo proti její vůli. Autobus přijel, já ji políbil na rozloučenou. Cestou zpět jsem si pustil do sluchátek hudbu, zavřel oči a užíval si tu euforii, která se mísila s rytmem songu a ubíhající krajinou za oknem. Připadal jsem si jako král.

Doma jsem zapnul počítač a chtěl jí hned napsat, jak krásné to bylo. Jenže náš chat byl pryč. Všude. Facebook... smazaný z přátel. Portál, kde jsme se poznali... profil neexistuje. Všechno. Napsal jsem jí SMS, žádná odpověď. Napsal jsem znovu. A znovu. Nic. Nechápal jsem. Propadal jsem panice, vzteku, zoufalství. Druhý den jsem napsal její kamarádce, jedinému kontaktu, který jsem na ni měl. A dozvěděl se, že to, co jsem jí dělal na té zastávce, pro ni bylo moc. Lekla se. Couvla. Neuměla to zpracovat a moje následné bombardování zprávami... zoufalé, zmatené, naléhavé ... celou situaci jen zhoršilo. Místo abych dal prostor, snažil jsem se všechno vysvětlit, zachránit, a tím jsem to pohřbil definitivně. Trvalo roky, než mi došlo, že jsem přišel o tu nejkrásnější holku, jakou jsem kdy měl.

Uplynulo několik let. Rány se zacelily, vzpomínky vybledly ... aspoň jsem si to namlouval. A pak jsem ji jednoho večera zahlédl na Facebooku. Algoritmus mi ji vyhodil mezi návrhy přátel a já na okamžik zapomněl dýchat. Byla ještě úchvatnější než dřív. Starší, zralejší, ale to jí na kráse vůbec neubralo ... spíš naopak. zelené oči měla pořád stejně obrovské, vlasy o pár odstínů světlejší, úsměv zralejší a sebevědomější. Dlouho jsem váhal, jestli napsat. Hlavně co. A jestli mi vůbec odpoví. Trvalo to tři dny, než jsem si dodal odvahu.

„Ahoj, asi budeš překvapená, že ti píšu po všech těch letech. Dlouho jsem přemýšlel, jestli to mám udělat, a nakonec jsem si řekl, že ti dlužím omluvu. To, co se stalo na té zastávce ... překročil jsem hranici, aniž bych se zeptal, jestli ji smím překročit. A pak jsem to celé ještě zhoršil tím, že jsem tě bombardoval zprávami místo abych ti dal prostor. Zachoval jsem se jako idiot a stydím se za to dodnes. Mrzí mě to a chtěl jsem ti to říct. Nic neočekávám, jen jsem potřeboval, abys to věděla. Promiň.“

Odeslal jsem a čekal. Minuty se táhly jako hodiny. A pak přišla odpověď.

„Dane, omlouvat se nemusíš. Vážně. Tenkrát jsem to taky přehnala s tou reakcí. Byla jsem mladá, vystrašená a neuměla jsem komunikovat. Dneska už vím, že jsem měla prostě říct, co se mi honí hlavou, a ne se schovat do ulity a mazat tě ze života. Bylo to ode mě nefér a taky mě to mrzí. Takže omluva přijata ... a teď už to hoďme za hlavu, dobře?“

Napsal jsem, že dobře. A pak už to jelo samo. Psali jsme si celé dny, celé noci, týden co týden. Vzpomínali na staré časy, sdíleli nové zážitky, smáli se hloupostem a postupně zjišťovali, že ta chemie mezi námi nejen nevyprchala, ale ještě zhoustla. Už to nebylo nesmělé psaní dvou lidí, co se bojí říct víc. Byli jsme dospělí, věděli jsme, co chceme.

Jednou večer mi poslala fotku. Mizející zpráva. Otevřel jsem ji a spatřil ji v zeleném saténovém županu, který sotva zakrýval ramena a výstřih. Látka se leskla v tlumeném světle lampy a odhalovala horní křivku ňader ... plných, těžkých, s náznakem krajky. Bradavky se rýsovaly pod tenkým materiálem jako dvě tajemství. Zíral jsem na to déle, než bych chtěl přiznat, a pak jsem odepsal jediné: „Bože, ty jsi nádherná.“ Ona na to: „To nic, to jen takový hadřík na spaní.“ A poslala další... tentokrát detail výstřihu, župan rozhrnutý víc, až bylo vidět, jak se ňadra tisknou k sobě a vytvářejí hlubokou štěrbinu, do které by se dalo zabloudit. Ta fotka taky zmizela během pár vteřin, ale vryla se mi do paměti nesmazatelně. Byl jsem z toho hotový, vzrušením jsem nemohl ani spát.

Dvojsmysly začaly být pikantnější. Ona: „Tak co, ještě pořád máš ty svoje velké ruce?“ Já: „Jo, a pořád je umím používat.“ Ona: „To by mě zajímalo, jestli to, co píšeš, dokážeš i v praxi.“ Já: „Klidně ti to předvedu, ale pak už nebude cesty zpět.“ Ona: „A kdo říká, že bych chtěla cestu zpět?“

A pak to přišlo. Jednou v noci, kdy konverzace dospěla do bodu varu, jsem jí poslal fotku. Ne obličej, ne tělo ... jen důkaz toho, co se mnou její slova a fotky dělají. Stál tam vzpřímeně, tvrdý, s napjatou žílou. Odeslal jsem to a zadržel dech.

Ona: „😳😳😳 Tak to je teda pozvání na sex, nebo se pletu?“

Já: „Klidně. Hned. Kdybys chtěla.“

Ona: „Tak to přijď.“

Jel jsem k ní jako kdysi. Stejná cesta, stejná krajina za oknem, jen já už nebyl ten nervózní kluk. Vše se mi vracelo... jak to bylo krásné, jak jsme se drželi za ruce v trolejbuse, jak voněla na tom gauči. A teď jedu za ní znovu, s odstupem let, s vědomím, že tentokrát to bude jiné.

Čekala na mě u autobusu. Úchvatná. Stála tam v lehkých šatech, které jí obepínaly křivky jako tekutý med, vlasy rozpuštěné, rty lehce pootevřené. Přistoupil jsem k ní, objal ji a poprvé po letech ucítil tu vůni. Její vůni. Tělovou, omamnou, stejnou jako tenkrát. A pod ní tentokrát nebyl strach. Byla tam touha.

Šli jsme k ní domů. Baráček se nezměnil, starý gauč pořád stál v obýváku, notebook ležel na konferenčním stolku. Udělala cappuccino. Pustili jsme si film, zabalili se do deky a já ji začal hladit. Nejdřív po ramenou, pak po zádech, pak po bocích. Ona mi oplácela... prsty na krku, na hrudi, na stehně. Film běžel, ale my ho vůbec nevnímali. Líbali jsme se, dlouze a hluboce, jazyky se proplétaly v rytmu, který se stupňoval s každým dalším dotekem.

A když film skončil a na obrazovce naskočily titulky, ležel jsem na ní, oba úplně nazí, moje erekce se tiskla na její vlhké teplo a skoro už do něj pronikala. Podíval jsem se na ni... do těch obrovských zelených oč ... a viděl ji jako před lety. Zavřel jsem oči a zatlačil. Pomalu, plynule, centimetr po centimetru, až jsem v ní zmizel celý. Představoval jsem si, že je to naše poprvé... že ty roky mezitím neexistovaly, že jsme tady a teď poprvé objevují, co to znamená být spolu. Cítil jsem její tělesnou vůni, stejný gauč, stejná ona... jen teď pode mnou ležela nahá, rozechvělá, a já byl uvnitř ní.

Leželi jsme v misionářské poloze a já si uvědomoval, jak dokonale se do sebe naše těla hodí. Její baculaté boky tvořily přirozené polštáře pro moje dlaně, její stehna objímala moje boky a já se do ní ponořoval hluboko a rovnoměrně. Každý příraz doprovázelo vláčné zhoupnutí jejích ňader. Pak jsem si ji posadil na sebe. Vzepřela se dlaněmi o moji hruď, kolena zapřela do gauče po mých stranách a začala se pohybovat ... pomalými krouživými pohyby, při kterých se její břicho vlnilo jako mořská hladina a ňadra se houpala ve vlastním rytmu. Byla nádherná a já cítil, jak mě s každým pohybem svírá a pouští, svírá a pouští.

Přetočil jsem ji na bok a vklouzl do ní zezadu... ta poloha byla pro její křivky jako stvořená. Jednou rukou jsem jí tiskl ňadro, jehož bradavka mi tvrdla v dlani. Zabořil jsem se do jejího měkkého zadečku a já do ní mohl přirážet dlouhými, pomalými tahy, při kterých jsem cítil každý milimetr jejích vnitřních stěn. Ona natáhla ruku dozadu, zabořila mi prsty do vlasů a přitáhla si moji hlavu ke svému krku. „Ještě,“ šeptala. „Ještě nepřestávej.“

Vysunul jsem se z ní, otočil ji na břicho a podsunul jí pod boky polštář. Její zadek se vyklenul vzhůru. Klekl jsem si za ni, roztáhl její půlky a ponořil se dovnitř znovu... tentokrát dráždivě pomalu. Ona zasténala a zabořila tvář do područky gauče. V téhle poloze jsem mohl proniknout nejhlouběji. Každý příraz vyloudil vláčný odraz na jejích hýždích, vlny se šířily po celém těle a já ten pohled nemohl dostat z hlavy.

Pak jsme se přesunuli na kraj gauče. Já si sedl, záda opřená o opěradlo, a ona si na mě nasedla zády ke mně. Takhle jsem viděl celou její šíji, lopatky, a hlavně ten dokonalý zadek, který se při každém pohybu zvedal a klesal, jako by měl vlastní život. Chytil jsem ji za boky a pomáhal jí udržovat rytmus, ona se opřela o moje kolena a přebírala kontrolu. V tomhle úhlu to bylo těsnější, intenzivnější, a já cítil, že dlouho nevydržím.

Ale chtěl jsem ještě jednu polohu. Tu, kterou jsem si vysnil už před lety, když jsem o ní poprvé fantazíroval. Zastavil jsem, otočil si ji čelem k sobě a posadil ji zpátky na klín. Tentokrát se mi obtočila nohama kolem pasu a já ji podepřel dlaněmi pod zadkem. Objala mě kolem krku a začala se na mě nabodávat ...ne já do ní, ale ona na mě, vlastním tempem, s pohledem upřeným do mých očí. Její ňadra se tiskla na moji hruď, cítil jsem tlukot jejího srdce a měl jsem pocit, že jsme v tom okamžiku srostli v jednu bytost.

Nakonec si klekla před gauč, mezi moje stehna. Roztáhla mi kolena a sklonila hlavu. Sledoval jsem, jak se její plné rty rozevírají a objímají můj úd, jak se v nich ztrácí centimetr po centimetru, až zmizel celý. Ty její obrovské zelené oči na mě celou dobu hleděly... nevyzývavě, ne vulgárně, ale s jakousi zvláštní něhou. Její rty klouzaly po celé délce, jazyk kroužil kolem žaludu, ruce mi hladily stehna a varlata. Byla zkušená... poznal jsem to hned podle toho, jak přesně věděla, kdy přidat tlak, kdy zvolnit, kdy přejít od sání k olizování a zpátky. A já si v tu chvíli hořce posteskl, o kolik let společných nocí jsme přišli, kolikrát jsme si tohle mohli dávat a místo toho žili oddělené životy.

Z myšlenek mě vytrhl tlak. Blížil se orgasmus, nezadržitelný, monstrózní, valící se jako lavina. „už…“ vydechl jsem varovně. Ona neuhnula. Naopak ... pevněji sevřela rty, zrychlila tempo, a jednou rukou mi začala masírovat kořen. A pak to přišlo. Vystříkl jsem jí do pusy, vlna za vlnou, a ona všechno polykala, aniž by přerušila oční kontakt.

Klesla ke mně na gauč, schoulila se mi pod paži a já ji objal. Dlouho jsme jen tak leželi, nazí, zpocení, spokojení. Hladil jsem ji po vlasech a ona mi konečky prstů kreslila ornamenty na hrudník. Po chvíli ticha zvedla hlavu a s lišáckým úsměvem se zeptala: „Tak co, ještě zkusíme ten film? Vůbec nevím, o čem to bylo.“

Souhlasil jsem. Pustili jsme ho znovu od začátku, ale ani napodruhé jsme ho nevnímali. Přitulila se ke mně, její prsty opět zabloudily pod deku, a já věděl, že za pár minut se titulky opět rozjedou po obrazovce nikým nesledované.