Rekonstrukce identity – Finální řez
Den D nebyl označen v kalendáři červeně. Byl označen černou, elegantní linkou perem MUDr. Valerové. Pro Viktora, který už v mysli existoval jen jako stín, zatímco jeho tělo ovládala identita Viktorie, to byl den popravy i znovuzrození.
Ráno bylo chladné. Viktorie stála před zrcadlem ve svém bytě, který se za poslední měsíce změnil k nepoznání. Zmizely pánské deodoranty, holicí strojky na tvář a volná trička. Koupelna byla plná flakonů, tělových mlék, depilačních krémů a hormonálních náplastí.
Podívala se na sebe. V očích měla zvláštní klid. Dnes to skončí. Ten neustálý boj mezi testosteronem a estrogenem, mezi minulostí a přítomností. Dnes se stane čistou.
Oblékla se přesně podle instrukcí, které jí přišly v lakonické SMS od sestry Petry: „Volné šaty. Žádné spodní prádlo. Přijďte nalačno. A vezměte si s sebou svou oddanost.“
Cesta na kliniku byla jako v mrákotách. Taxikář se na ni do zpětného zrcátka díval se zájmem. Viděl atraktivní ženu s mikádem, plnými rty a smutnýma očima. Neviděl tu bouři, která se odehrávala pod povrchem. Nevěděl, že tato žena jede na svou vlastní kastraci.
Předpokoj: Poslední podpis
Čekárna byla prázdná. Petra na ni čekala u recepce. Dnes neměla brýle a její uniforma byla sněhově bílá, ostře kontrastující s černými latexovými rukavicemi, které už měla nasazené.
„Jdete přesně, Viktorie,“ řekla, aniž by zvedla zrak od papírů. „Tady podepište souhlas. A tady. A tady.“
Viktorie vzala pero. Ruka se jí ani zachvěla. Četla slova, která jí tančila před očima: ...bilaterální orchiektomie... trvalá sterilizace... odstranění šourku... plastika genitálu... zřeknutí se nároků na rekonstrukci...
Podepsala se: Viktor. Naposledy. To jméno na papíře vypadalo cize, jako podpis mrtvého muže.
„Výborně,“ Petra papíry založila do desek s nápisem PŘÍPAD 01 – DOKONČENO. „Pojďte. Paní doktorka už se připravuje na sále. Je dnes velmi... dychtivá.“
V přípravné kabince to tentokrát nebylo o ponižování, ale o rituální očistě. Petra jí pomohla svléknout šaty. Viktorie stála nahá, její vyvinutá ňadra se zvedala s dechem, hladká pokožka zářila pod zářivkami.
„Klícka musí dolů,“ řekla Petra a vytáhla z kapsy ten malý mosazný klíček, který Viktorie neviděla měsíce.
Cvak.
Kovová mříž, která věznila její penis tak dlouho, se otevřela. Tíha zmizela. Ale úleva nepřišla. Její penis, uvolněný z vězení, byl žalostný. Scvrklý, bledý, měkký, bez života. Atrofie byla dokonalá.
„Podívej se na to,“ uchechla se Petra a cvrnkla do něj prstem. Viktorie nic necítila, jen tupý dotek. „Je to jen zbytečný kus masa. Překáží to dokonalosti.“
Petra ji znovu oholila, tentokrát s chirurgickou precizností. Každý milimetr kůže v tříslech musel být sterilní. Poté jí zavedla kanylu do žíly na ruce.
„Dostanete premedikaci,“ vysvětlila, když do kanyly vstříkla čirou tekutinu. „Uklidní vás to. Nebudete spát, Viktorie. Paní doktorka chce, abyste byla při vědomí. Chce, abyste to viděla. Ale nebude vás to bolet. A nebude vás to děsit. Budete to jen... pozorovat.“
Svět se roztočil a zjemnil. Hrany místnosti se zaoblily. Strach zmizel, nahradila ho euforická lhostejnost a hluboká, odevzdaná touha.
Sál: Oltář přeměny
Dovedly ji na sál. Nebylo to gynekologické křeslo. Byl to operační stůl potažený černým sterilem. MUDr. Elena Valerová tam stála jako velekněžka bolesti.
Její úbor byl dechberoucí. Měla na sobě přiléhavý overal z lékařského, průsvitného latexu barvy kouře. Pod ním bylo vidět její černé spodní prádlo. Na tváři měla průhledný plastový štít. V rukou držela skalpel, jehož čepel se leskla v ostrém světle operační lampy.
„Vítej na konci cesty, má drahá,“ pronesla Elena hlasem, který zněl jako samet a břitva zároveň.
Viktorie si lehla. Petra ji okamžitě připoutala. Nohy do širokého roznožení, ruce podél těla. Kolem pasu jí upevnila zemnící elektrodu pro elektrokauter.
Elena přistoupila mezi její nohy. Vzduch voněl ozónem a jódem.
„Lokální anestezie,“ oznámila doktorka a vzala dlouhou jehlu.
Viktorie cítila vpichy do šourku. Jeden, druhý, pátý. Necítila bolest, jen tlak. Drogy v její krvi proměnily vše v snovou sekvenci. Dívala se na Elenu, na tu bohyni, která držela její osud v rukou, a cítila lásku. Absolutní, chorobnou lásku.
„Cítíš něco?“ zeptala se Elena a štípla ji peánem do kůže.
„Ne... paní doktorko...“ zamumlala Viktorie s blaženým úsměvem.
„Skvělé. Začínáme.“
Elena udělala první řez. Kůže se rozestoupila. Krvácení bylo minimální – Petra okamžitě odsávala drobné kapičky krve. Viktorie zvedla hlavu. Chtěla to vidět. Musela to vidět.
Viděla, jak se Elena noří do jejích útrob. Viděla, jak lesklé nástroje vytahují na světlo světa první varle. Bylo malé, atrofované hormonální léčbou, ale stále to byl symbol jejího mužství.
„Tady je ten zrádce,“ zašeptala Elena, jako by mluvila k novorozeněti. „Producent jedu. Zdroj odporu.“
Cvak. Cvak.
Zvuk nůžek přestřihujících chámovod byl hlasitý a definitivní. Viktorie sebou trhla, ne bolestí, ale psychickým šokem. Spojení bylo přerušeno.
Elena zvedla varle ve svorce vysoko do světla. Lesklo se, narůžovělé a ubohé.
„Sestro, nádobu.“
Petra přinesla sklenici naplněnou formaldehydem. Elena do ní varle vhodila. Žbluňk. Kleslo ke dnu, pomalu se otáčejíc.
„Jedno pryč. Jsi už napůl žena, Viktorie,“ usmála se Elena. Její oči nad rouškou zářily vzrušením.
Druhý řez. Druhé vytažení. Druhé cvaknutí. Celý proces byl fascinující, krvavý a nádherný. Když i druhé varle skončilo ve sklenici, Elena se nad Viktorií sklonila.
„Prázdná,“ vydechla. „Tvůj pytlík je prázdný. Už nikdy nevyprodukuješ ani kapku spermatu. Jsi sterilní. Jsi vykastrováná.“
Ale operace nekončila.
„Teď estetično,“ řekla Elena a vyměnila skalpel. „Tu přebytečnou kůži nepotřebujeme. Uděláme ti tam dole hezko. Hladko.“
Odřízla přebytečnou kůži šourku. Rychle, zkušeně. Poté začala šít. Ale nešila to zpátky do tvaru vaku. Šila to naplocho. Vytvářela hladký přechod mezi penisem a análním otvorem.
Když skončila, místo, kde měl Viktor kdysi varlata, bylo pryč. Byla tam jen úhledná, sešitá jizva, která se brzy zahojí do hladké kůže. Penis, nyní zbavený svého doprovodu, vypadal osaměle a ještě více žensky, připomínaje spíše zvětšený klitoris než mužský orgán.
„Dokonalé,“ prohlásila Elena a sundala si zakrvácené rukavice. Prásk. Hodila je do koše. „Sestro, očistěte ji. A připravte fázi dvě. Rekonvalescence vyžaduje... vnitřní oporu.“
Fáze dvě: Potvrzení vlastnictví
Viktorie ležela na stole, omámená, necítila spodek břicha, ale mysl měla jasnější než kdy dřív. Cítila se lehká. Břemeno mužství bylo fyzicky odstraněno. Podívala se na sklenici na stolku. Dvě bělavé kuličky se tam vznášely jako podivné medúzy. Byla to její minulost.
Petra ji očistila od krve a dezinfekce. Potom přinesla něco, co Viktorie nečekala. Nebyl to obvaz. Byl to další postroj. Ale tentokrát pro ni.
Byl to jemný, růžový pásek, který se upevňoval kolem pasu. Ale neměl dildo. Měl jen malý, měkký polštářek, který se tiskl na čerstvou ránu, aby zastavil krvácení a otok, a vzadu... vzadu byl otvor.
„Rána se musí hojit v klidu,“ řekla Elena, která si mezitím vyměnila rukavice za čisté, černé, texturované. „Předek je teď tabu. Nesmíš se ho dotknout, nesmíš ho dráždit. Ale zadek... zadek je plně funkční.“
Vytáhla ze sterilního obalu masivní, nerezový anální kolík. Byl dutý. Měl široký průhled, kterým se dalo dívat dovnitř.
„Tohle je tvůj nový svěrač, Viktorie. Protože ten tvůj už dávno nefunguje tak, jak má. A taky je to tvůj vstup pro mě.“
Elena nanesla na kov lubrikant s antibiotiky.
„Zvedni nohy.“
Petra jí pomohla zvednout nohy do třmenů. Přestože byla Viktorie po operaci, její anální otvor, vytrénovaný měsíci používání, reagoval na dotek Eleniny ruky otevřením.
Elena zavedla dutý kolík. Kov chladil, roztahoval. Klap. Zapadl na místo. Díky široké základně držel pevně roztažený zadek.
„Sestro, zrcadlo,“ poručila Elena.
Viktorie se podívala. Viděla svůj čerstvě sešitý, plochý rozkrok, krvavé stehy, a pod ním stříbrný kroužek roztahující její zadek, skrze který byla vidět růžová sliznice střeva.
„Teď jsi jen díra,“ řekla Elena a stoupla si za ni. Tentokrát si nevzala dildo. Tentokrát si vzala něco jiného. Černou, latexovou rukavici si natáhla až po rameno.
„Fisting,“ řekla klidně. „Ale ne brutální. Jen... potvrzující. Potřebuji zkontrolovat, jestli v tobě nezbylo nic mužského.“
Složila prsty do špičky. Skrze dutý kolík, který sloužil jako port, vklouzla dovnitř. Pomalu. Viktorie vydechla. Nebolelo to. Kolík držel vstup otevřený, takže Elena mohla proniknout hluboko bez odporu svěrače.
Cítila její prsty v sobě. Hluboko. Hlouběji než jakékoliv dildo. Elena v ní kroužila, masírovala vnitřní jizvu po operaci prostaty (kterou mentálně už dávno odepsala).
„Cítíš mě, Viktorie?“ šeptala Elena a nakláněla se nad ni, její ňadra v latexu se otírala o Viktoriiny záda. „Jsem v tobě. Jsem tvojí součástí. Vyplňuji prázdnotu, kterou jsme právě vytvořili.“
„Ano... ano, cítím... vyplňte mě... prosím...“ blábolila Viktorie.
Elena zatlačila celou dlaní. Viktorie cítila tlak až v žaludku. Bylo to spojení, které překračovalo sex. Bylo to vlastnictví.
„Jsi moje eunucha. Moje hračka. Můj výtvor,“ vrněla Elena. „Až se zahojíš, tenhle kolík vyměníme za něco trvalejšího. A tvá ústa... ta budou mít taky spoustu práce.“
Pomalu vytáhla ruku. Zvuk podtlaku, vlhké mlasknutí.
„Zabalte ji,“ rozkázala a odstoupila. „Dnešní lekce skončila.“
Petra vytáhla dutý kolík a okamžitě ho nahradila měkčím, silikonovým, který měl uvnitř vibrační jádro. Zapnula ho na nejnižší stupeň.
„Proti bolesti,“ mrkla na Viktorii.
Poté ji zabalila do tlustých plen pro inkontinentní pacienty. Přes ně jí natáhla kompresní kalhotky s logem kliniky.
„Odvézt na pokoj. Nechat vyspat. Zítra ráno ji chci vidět na recepci. V uniformě.“
Epilog: O tři měsíce později – Dokonalá exponát
Recepce kliniky MUDr. Valerové zářila čistotou. Ve vzduchu voněly čerstvé lilie. Za masivním pultem z bílého mramoru seděla recepční.
Byla to krásná žena. Měla perfektní make-up, vlasy vyčesané do složitého drdolu a na sobě měla přísnou, šedou kostýmovou uniformu s tužkovou sukní a bílou halenkou, která byla zapnutá až ke krku, ale těsně obepínala její bujná ňadra. Na jmenovce měla napsáno: SLEČNA VIKTORIE – RECEPCE.
Když vešla nová klientka, Viktorie vstala. Její pohyb byl ladný, i když mírně strnulý. Musela být opatrná. Pod sukní totiž neměla kalhotky. Měla na sobě složitý systém kožených popruhů, který držel na místě masivní, trvale zavedený anální dilatátor, který jí doktorka ráno "nainstalovala". Každý krok jí připomínal, že je plná. Že je otevřená.
„Dobrý den, vítejte na klinice doktorky Valerové,“ usmála se Viktorie profesionálně. Její hlas byl jemný, ženský.
„Jdu na konzultaci,“ řekla klientka a sjela Viktorii pohledem. „Máte... zajímavý parfém.“
„Děkuji,“ sklopila Viktorie zrak. Věděla, že to není parfém. Byla to jemná vůně latexu a lubrikantu, která ji už nikdy neopustí.
Dveře ordinace se otevřely. Vyšla MUDr. Valerová, v patách jí kráčela Petra. Doktorka se zastavila u recepce.
„Slečno Viktorie?“
„Ano, paní doktorko?“ Viktorie okamžitě obešla pult a postavila se do pozoru. Nohy u sebe, ruce sepnuté před klínem, který byl nyní dokonale hladký, bez jediné boule, jen s jemnou jizvou skrytou pod popruhy.
Elena k ní přistoupila. Před klientkou, před celým světem, jí sáhla rukou na zadek a surově ji pleskla přes sukni, přímo na místo, kde se rýsovala hlavička dilatátoru.
Plesk!
Viktorie sebou trhla, vyhekla, ale neuhnula. Tváře jí zrůžověly.
„Drží pevně?“ zeptala se Elena a dívala se jí hluboko do očí.
„Ano, paní doktorko. Drží pevně. Cítím ho každou vteřinu.“
„Hodná holka,“ usmála se Elena a pohladila ji po tváři. „Dnes večer zůstaneš déle. Přijde mi nová zásilka latexových obleků a potřebuji figurínu na zkoušení. A... myslím, že je čas zvětšit průměr.“
„Bude mi ctí, paní doktorko,“ špitla Viktorie a cítila, jak jí vlhnou kalhotky – ne, vlastně už žádné neměla. Cítila jen tu známou, hřejivou vlnu podřízenosti.
Elena se otočila ke klientce. „Pojďte dál. A nevšímejte si jí. To je jen... inventář.“
Viktorie se posadila zpět za pult. Podívala se na polici za sebou. Mezi odbornými knihami a dekoracemi tam stála elegantní skleněná nádoba s čirou tekutinou a dvěma plovoucími objekty. Byla decentně osvětlená LED páskem. Nikdo z klientů se na ni neptal, mysleli si, že je to nějaká lékařská kuriozita.
Ale Viktorie věděla.
Pohladila sklo nádoby konečky prstů, usmála se a srovnala si sukni. Byla doma. Byla celistvá. Byla Viktorie. A patřila Eleně, tělem i (chybějící) duší, navždy.
