2. Část- jedna smska, která změnila všec

Dopiju kafe, napiju se vody a natáhnu se na lehátko.

Zavřu na chvíli oči… a jen dýchám.
Když je otevřu, všimnu si na stolečku malé lahvičky. Olejíček na opalování.

Usměju se při vzpomínce, jak mi jednou Radek volal, když se tady opaloval. Jak mi popisoval, kam si ten olejíček natírá a já se vrátím v čase zpět. Bylo slyšet mlaskání olejíčku při honění ptáka a jeho vzdychání. Pak i procítěný hrdelní zvuk, když vycáknul při naší erotické konverzaci. Vzpomínám si, jak se pak začal smát, že má sperma rozstříkané všude po těle.

Ta vzpomínka mě velmi vzruší. Když se znovu rozhlédnu kolem sebe, připadá mi to tu bezpečné i na hrátky sama se sebou. Jen tak se pohladit a naladit se na to, až se Radek vrátí zpět za mnou. Baráky jsou nízké, žádné zvědavé oči. Jen ten jeden naproti… možná hotel, možná ubytovna. Ale stejně – tenhle prostor působí tak nějak… jako jen můj. Hmmm...

Pomalu si odhrnu osušku a odhalím sluníčku moje pevná éčka. Za chviličku mi to nedá a odhalím se úplně celá. On se tu opaluje nahý, tak proč ne já? No - na rozdíl ode mě - on je totální exhibicionista. Je to fuk, jen na chviličku, říkám si pro sebe.
Slunce se okamžitě opře do kůže a já cítím, jak mě obejme.
Naliju si trochu oleje do dlaně… zahřeje se během vteřiny.
A pak pomalu, klidně, po kousíčkách… roztírám.
Ramena, paže, prsa… břicho… nohy… mezi prstíky. Hmmm, ty miluju. Vracím se zpět přes vnitřní stehna. Mám je teď vymakané, jak jsem trénovala na testy na vojenskou školu. Dotknu se proužku a mé natěšené lady. Ohhh.
Každý dotek je vědomý, pomalý, skoro jako bych se znovu seznamovala sama se sebou.

Kůže se začne lesknout a hřát. Hladím se přes prsa na krk a zase sjedu na kozičky. Představuji si, že se mě dotýká on. Za chviličku už budu cítit jeho dotyky, vnímat jeho blízkost a naše vášeň splní to, co jsme si rok odpírali a prožívali jen po telefonu.

Krásně má pokožka klouže a já přestávám vnímat svět kolem. Pohladím znovu prsa, zakroužím, polaskám bradavky. Jsou tvrdé a natěšené na slunečné dobrodružství. Sjedu po kozičkách dolů k bříšku a chviličku se hladím kolem pupíku. Sjedu znovu dolů na mou roztěkanou frndičku. Ahhh, ahhhh.

V 18ti už své tělo znám. Hrála jsem si sama se sebou nesčetněkrát. Už od mala mě bavilo a vzrušovalo vše, co mělo souvislost s erotikou. Byla jsem i trošku takový šmírák a to mi jako i zůstalo. Pousměju se. Jsem vnímavá a všímavá. Cítím více než někteří a ty moje představy mě už málem pěkně vehnaly do zvláštních situací.

Moje buchtička začíná chtít víc a nejen dotek zvenku a jemné hlazení a kroužení. Vjedu si prstem dovnitř a prohnu se v zádech. Ohhh, bože můj. Ještě že nemám kalhotky, ty by byly zase nasáklé a mokré. Znovu zalovím dovnitř a vrátím mou ruku mezi vějířky.

Hladím a mnu, nahoru a dolů a pak zatočím na nejcitlivějším místečku. Těším se, až si mě Ráďa vezme do parády a já se s ním vydám vstříc novým dobrodružstvím. Ladím si tu mojí frajerku a cítím, že se za chviličku země zachvěje. Olejíčkem všechno s mou vlhkostí klouže o to více a mě dokážou jen ty představy přivést k orgasmu. Maličko povzdychávám, jak si sama se sebou hraju, sluníčko pálí a mně vyskočí krůpěje potu na čele.

Po několika intenzivních hlazeních bouchnu. Nožky se mi rozklepou a já s začnu smát. Mám to tak vždycky - asi po uvolnění, čert ví. Je mi už fajn po tom ránu na nádraží, ... uff. Zvládla jsem to a dokonce se i naladit pro Radunku.

Natáhnu se lenivě zase zpátky, zavřu oči a nechám slunce, ať si mě vezme do své péče.
Když bude moc horko… stačí pár kroků ke sprše, ale zatím… jen ležím.
Těším se. Na něj. 🔥

Slunce mě hřeje čím dál víc… až tak, že se mi začnou klížit oči.
Tělo je uvolněné, hlava prázdná… a já na chvíli prostě vypnu.

Nevím, jak dlouho spím. Probudím se lehce zpocená, vlasy přilepené na kůži, slunce už o kousek dál.
Na chvíli jen ležím… dezorientovaná, mezi snem a realitou.

„Kolik vlastně je…?“ proběhne mi hlavou. Hodinky jsem nechala dole. Telefon… taky.
Pousměju se. Nevadí. Pomalu se zvednu z lehátka, osušku si přehodím přes ramena a bosky přejdu k venkovní sprše.

Otočím kohoutkem. Ohhh....Studená voda mě zasáhne a já zalapám po dechu, ale hned vzápětí se rozesměju. Kapky stékají po těle, smývají zbytky oleje i spánku. Zavřu oči a jen tam stojím.

Osvěžená.
Probuzená a někde vzadu v hlavě… ten pocit očekávání.
Vůbec mě nenapadne, že mi mohl psát, že dole někde leží telefon, který možná vibroval, možná volal…
Ale tady nahoře je jen klid. Já a ten den, který se teprve rozjíždí.

Stojím pod sprchou, voda mi stéká po těle a já na vteřinu zavřu oči.
Teplo… chlad… dech se mi zklidní, ale zároveň ve mně něco roste. Představy. Jeho ruce. Jeho pohled.

Usměju se sama pro sebe: „Ty jsi fakt blázen…“ zašeptám si. Hladím si zase tělo, prsa, krk, sjedu dolů na pipinku a projedu si ji, abych ji trochu vypláchla. Stejně se půjdu osprchovat, abych mu voněla.

A v tu chvíli… cvak. Otevřu oči. Radek stojí ve dveřích.

Opřený o futra, mlčí… jen se dívá. Ten jeho pohled. Klidný, ale přitom úplně všechno říkající. Jeho ruce mě fascinují... žíly na rukách a bicepsech...

Na vteřinu ztuhnu. Ne studem… spíš tím napětím mezi námi.

Voda pořád teče, kapky dopadají na dlažbu… a mezi námi je ticho, které by se dalo krájet.
Pomalu ke mně udělá krok: „Tak tady jsi…“ řekne tiše, skoro pobaveně.

Zvedne ruku, zastaví se jen kousek ode mě… jako by si ten moment chtěl vychutnat.
Nepouští ze mě oči, udržuje oční kontakt.

„Víš, jak dlouho jsem si tenhle pohled představoval?“ dodá a v očích mu probleskne něco, co mi rozjede husí kůži po celém těle. A já jen stojím. Neuhnu. Jen ho nechám přijít blíž.
Protože teď už je jasný jedno— tohle teprve začíná. 🔥

Ticho, které by se dalo krájet. Vidí mě úplně celou. Beze slov. Beze studu.
Stojím tam, voda po mně stéká… a já vím, že ten pohled říká všechno.

Přistoupí blíž.
„Vidíš…“ usměju se lehce, „být takhle celý den nabitý asi není úplně zdravý… nechceš s tím něco udělat?“

Na vteřinu se zastaví.
Ten jeho výraz… a pak už neváhá.
Jednoduchým pohybem, tričko dolů, kalhoty také.
Žádný zbytečný řeči.
Zůstane stát přede mnou.
Sebevědomě. Klidně.

A přitom v něm cítím tu energii, co se nedá přehlédnout. Vydechnu: „Ty jo…“ ujede mi tiše.
A v tu chvíli je jasný, že tohle už není o představách.
Tohle je realita a je silnější, než jsem čekala.

Stojíme proti sobě, tak blízko, že cítím jeho dech.
Voda pořád tiše dopadá na dlažbu, ale jinak jako by svět kolem přestal existovat.

Pořád na mě visí pohledem. Pořádně se vyprsím a prstíkem mu naznačím: Pojď blíž. On ale pořád zírá. Jako kdyby to chtěl co nejdéle prodlužovat, než se do mě zakousne. Už to vydržel rok, tak těch pár sekund, co nás dělí od prvního.... Udělá poslední krok, už není kam ustoupit.

Ani nechci.
Jeho ruka se zastaví kousek ode mě… pak se mě jemně dotkne.

A tím dotekem jako by projel proud. Zavřu na vteřinu oči. Ne proto, že musím… ale protože chci ten moment cítit naplno. Je to jiný, než jsem si představovala. Silnější. Skutečnější. Není to spěch.

Je to pomalý. Vědomý... jako by si mě chtěl nejdřív zapamatovat.

Otevřu oči a podívám se na něj. Ten pohled… už není jen hravej. Je v něm něco hlubšího.
Natáhnu ruku a lehce se ho dotknu taky, na malou vteřinu se zarazí… a pak se usměje.

To napětí mezi námi se ještě víc natáhne. Já vím, že tohle už nejde zastavit.
Můžeme se tomu jen se poddat.

Dotýká se mě pomalu, jako by měl čas, jako by nikam nespěchal. Jeho rty se zastavují na místech, kde bych to ani nečekala… a každým dotekem mě posílá o kousek výš. Ztrácím pojem o čase,. o prostoru, o sobě.

Zůstává jen ten pocit. Teplo. Napětí a něco, co se ve mně postupně rozlévá a sílí.
Je blíž. Pořád blíž a já už nepřemýšlím - jen cítím.
Nechávám se vést. Nechávám to plynout. Všechno, co bylo doteď jen v představách… najednou získává úplně jiný rozměr. Silnější, hlubší a skutečný.

A já se v tom pomalu ztrácím… a vlastně ani nechci najít cestu zpátky.

Zkoumá mě. Pomalu… přesně tak, jak jsme si o tom tolikrát jen povídali.
Každé místo, které jsme kdysi jen vyslovili… teď skutečně ožívá.

Já přestávám vnímat cokoliv kolem. SOustředím se jen na něho, na jeho blízkost, jeho jistotu.
Vede mě... jako by přesně věděl, kam… jak… kdy a já se nechávám bez odporu i kontroly.
To napětí ve mně roste jeho dotykem… stoupá… syčí, až se najednou všechno zlomí.
Zachvěju se.

Tělo mě na vteřinu přestane poslouchat. Musím se ho chytit, abych vůbec zůstala stát.
A v té chvíli mi dojde - že tohle není sen, že to, co jsem si tak dlouho jen představovala… je mnohem silnější ve skutečnosti. Skutečnější, hlubší a hlavně… naplněnější, než jsem si kdy dokázala představit. A to mám velice bujnou fantazii.

Znovu se zachvěju se… ještě to ve mně doznívá. On se ke mně nakloní, rty těsně u ucha: „Vidíš…?“ zašeptá tiše, „a to je jen malá část toho, co pro tebe dneska mám…“

Přejede mi mráz po zádech. Jeho ruce se znovu dotknou mého těla, tentokrát pomaleji. Jemněji, tak nějak ochranitelsky, ale přesto pevně.
Jako by mě chtěl uklidnit… a přitom znovu probudit.

Voda stéká po kůži, jeho doteky ji následují. Ramena… paže… zastaví se jen na vteřinu, jako by si ten moment vychutnával. Já zavřu oči, dech se mi postupně uklidňuje, ale uvnitř… tam to pořád žije.

A možná ještě víc než předtím. Usměju se pro sebe, protože vím, že tohle zdaleka nekončí, že to teprve začíná.

Podívám se na něj a s úsměvem řeknu:
„Jsem ráda, že to není všechno… protože já se těším na další část. Vlastně na celý víkend. Ukaž pomohu Ti se zbavit Tvého napětí a sáhnu mu po jeho ocasu.“

Na chvíli se odmlčím a dodám tiše: „Mně se asi ani nebude chtít odjet…“

On se na mě podívá tím svým pohledem: "Neboj, dočkáš se. Budeš mě prosit, abych už tě nechal být. A u některých věcí mi budeš muset důvěřovat, aby ses jim mohla oddat. JO a abych nezapomněl, čeká tě také trest za to, že jsi ni nezvedala telefon. Volal jsem ti snad 5x, ani nevíš, jaký jsem měl strach, jestli se Ti něco nestalo. Pak jsem se chlácholil, že asi spíš po té cestě, když si brzy ráno vstávala."

"Trest?" zablikám na něj v udivení mýma dllouhýma řasama a vykulím na něj moje kočičí očka, "no, nevím, kdo sliboval, že bude klečet na hrášku?"

Radek se pousměje a pleskne mě po zadečku. "I ty jedna darebnice, nemám problém si odpykat svou část, ale tvá část tě také nemine," políbí mě na čelo a otočí see k zábradlí.

Nakloní se, koukne dolů… a začne se smát.
„No tak to se pojď podívat,“ řekne pobaveně.
Přijdu k němu a opatrně nakouknu dolů. A tam?

Dva týpci na balkoně naproti, úplně pohlcení sami sebou, evidentně víc než jen „zvědaví“, držící v rukách bambitky.

Zrudnu… a zároveň se neubráním smíchu.

Radek se ke mně nakloní a šeptne: Tak vidíš… jak jsi nám tady ty Brňáky pěkně rozhodila… slečinko z jižních Čech.“

Strčím do něj ramenem: „No, ty jo, to jako myslíš, že už tu byli dýl? …“ směju se.

Radek se na mě podívá s údivem: "Tys tu snad něco prováděla? Drndala sis jí?"

Přikývnu. On dostane záchvat smíchu: "Tak to už máš publikum asi dýl no,---"

Někde uvnitř mě to ještě víc rozvibruje. Já jsem měla své šmíráky, jo? Hmmm... to mi vůbec nevadí, pokud se to líbilo.

Tenhle víkend… bude mít nabitou energii. Tím jsem si úplně jistá a těším se.

Další část si necháme na další den… jestli ji vůbec budeme chtít vyprávět.

Protože některé věci…jsou možná hezčí, když zůstanou jen mezi námi.

Ten víkend byl totiž víc než jen o jedné chvíli. Naučil mě spousty věcí a probudil ve mně velmi chtivou ďáblici, která se nebojí cokoliv vyzkoušet.