Pravidlo potvrzeno.../když se neoholíš/

Dlouho jsem v neděli ráno nebyla v půl 7h vyspalá a čilá. Když nemusím vstávat, ráda si pospím. Moje tělo je odpočinuté a já se usmívám jako měsíček na hnoji, i když celý pátek a do 7h v sobotu jsem nezamhouřila oko. Sobota byla škrtlá díky alkoholu a také po úžasné probdělé noci. Podívám se na sebe do zrcadla a vidím ženskou zmuchlanou po spaní s ledabylým culíkem, ale s vyžehlenými vrásky a spokojeností ve tváři. Takhle jsem se přesně viděla i v mém kapesním zrcátku ráno s trochu rozmazené řasenky před Jirkovo barákem než pro mě přijel taxík, ačkoliv jsme celou noc nespali, na to nebyl už čas.

Pustím si Mr. Biga, kterého miluju od puberty k podpoření skvělé uvolněné nedělní nálady a pohupuji se v bocích a zpěvem uvolňuji zatuhlé hlasivky. Lalalala. Udělala jsem si luxusní snídani na terasu - opečenou slaninu, dvě míchaná vajíčka posypané mozzarellou, papriku a zelený čaj. Následně kávu. Její vůně se linula po celé kuchyni a já zjistila, že jsem konečně začala zase vnímat ty okamžiky vděčnosti za maličkosti po nasátí té lahodné vůně do nosu. Hmmm... miluju neuspěchaná rána. Jirka říkal, že se těší na snídani se mnou, že umí luxusní vajíčka, které jsem ještě nejedla a kávu... a ... já ráno? Raději utekla ve spěchu... jako popelka bez jednoho střevíčku... no vlastně ta moje teniska velikosti čísla 36 by tomu i odpovídala.

Mám jedno pravidlo a nedávno jsem na toto téma psala blog. Pro ty, co nečetli... tah žiletky zapříčinil, že hitlerovský proužek šel k šípku a já měla frndičku hladkou jako pískle. Pro mě po dlouhé době změna, se kterou jsem se tak nějak smiřovala a čekala, až budu moci zase nechat upravený tvar.

Na koncert jsem jela jen za muzikou a pobavit se. Ani mě nenapadlo se nějak zvlášť připravovat, vlasy jsem umyla, vyžehlila a frkla do culíku. V duchu jsem si říkala: „Na co bych se holila? Stejně tam nebudu dělat žádné blbosti.“ Jenže život má občas smysl pro humor. A ten večer se rozhodl, že moje plány úplně ignoruje...

Musím se smát: kdykoliv se neoholím... stane se něco, co bych si nikdy nenapsala ani do povídky. Říkala jsem si, že je ještě čas na úpravu a přeci nebudu šukat na koncertě někde za toitoikou... a tak jsem se na to vyflákla a chvátala se obléct, ať na mě přátelé nemusí čekat.

Na tohle jsem rozhodně připravená nebyla. Kdyby mi někdo ráno řekl, že večer po koncertě skončím u cizího chlapa několik desítek km od svého bydliště. Vysměju se mu a poťukám si na hlavu. Úplně vidím mou reakci. Já? Až naprší a uschne. Tudle nudle. Znáte to - od odříkaného chleba, největší kus. Neoholené nohy, podpaží... asi 4 denní strniště všude a frnďalínka, no... týden neposekáno a neupravený trávníček... prostě běžný životní režim, i když na křoviňák to zase nebylo. Jenže život má zvláštní smysl pro humor. Bylo mi s ním prostě výtečně.

Nebyl to sexy vymakaný chlap, za kterým by se otočilo celé náměstí, i když jeho upřímný a vysmátý kukuč?... prostě rošťák. Hned u prvního pohledu nám bylo jasné, že se nevidíme naposledy. Dokonce měl i trochu bříško. Ale měl něco mnohem vzácnějšího. Smál se a z jeho očí šla živost. Byl přirozený. A vedle něj bylo najednou všechno strašně jednoduché a pohodové. A jeho přívětivá náruč... ta lákala jako sladká šťáva vosy.

„Pravidlo potvrzeno... když se neoholím, vesmír má evidentně úplně jiné plány než já.“

„Někdy člověk nejde hledat lásku. Jde jen na koncert a domů si odveze příběh. I když já se zamilovala - do jeho psa.“

"Domů jsem přijela v sedm ráno. Za světla. Jako slušná holka."
Přesně!
Touhle větou jsem rozesmála kamarádku hned po ránu, že jsem v pořádku doma a že se omlouvám, jak se to nějak vše seběhlo. Odpověď: "Ty kokos, to byl zase mejdan. Jsme tě hledali. Vybil se mi mobil."

Tentokrát to začalo úplně nevinně. Dlouho jsme s mojí kámoškou nikde nebyly. Nějak jsem se teď vyhejbala akcím. S ní totiž ta jedna akce je vždy zapsána do našich "TOP akcí" - vždycky ji přestřelíme o level výš než tu minulou. Jela jsme s ní a jejím manželem na koncert. To už jsme tušily, že to bude zase průser v dobrém smyslu, protože můžeme obě pít a no jsme pak nezastavitelné lokomotivy obě. Ještě že nás Michal už zná. Naše nálada strhne okolí, některé i neznámé tváře, které chtějí být v naší přítomnosti a uvolněně se bavit, smát se tak, že se málem počůráme a užít si ten večer na 120%.

Fronta u vstupu, smích, pohoda. Nešli jim skenery. Pán už mi nalepil papírový náramek a já mu říkám: "Teď už je to jedno, já už mohu jít i bez lístku." Druhý pořadatel přiběhl s drobnými penězi v peněžence a fronta se začala hejbat. Kámoška najednou ukáže prstem a říká: „Ty vole... támhleten chlap má úplně stejný tričko jako můj manžel!“

Smály jsme se jak blázni a dělaly si srandu, že by si měl Michal tričko obrátit naruby, aby to nebylo trapné.

Jenže osud měl evidentně jiný plán, aniž bych tušila, že tento týpek se mi stane osudným, se kterým zmizím do jeho světa.

Při druhé kapele ten stejný chlápek přišel k nám do chumlu s blondýnkou si také hejbnout škrpálem... a stoupl si přímo vedle Michala. To prostě nevymyslíte, i kdybyste chtěli.

To už jsme se smáli úplně všichni. I on, když jsme mu ukázaly, že mají shodná trička. Padlo do konce i pár společných fotek - prý do rodinného alba.... pro švagrovou. Najel na naši úsměvnou notu a hrál ji. Byl to totální smíšek jako my a nedělalo mu problém si ze sebe dělat srandu. Takové lidi miluju.

Ukázalo se, že je vtipný, usměvavý a úplně v pohodě. Začali jsme si povídat, pařili jsme spolu hromadně. Tedy ta bloncka ne, ale já s kámoškou a on. Ani nevím, jak jsem se najednou ocitla pak sama s Jirkou u baru.

Mezitím jsme s holkami zvládly několik kol panáků a samozřejmě se objevil nějaký mladší chlápek, který tvrdil, že je majitel resortu, zrovna když jsme do sebe tlačily rekordní počet panáků. Později doma jsem si vybavila, že on nesl u vstupu tu peněženku s rozměněnými penězi. Mám paměť jako slon, pokud není zatemněná.

Já, jsem jen protočila oči: „Jo jasně... to tady může říct každej. Nemyslím si, že musíš ženské lákat na svou bohatost. Jsi hezký a sympatický chlap. To zvládneš svým charismem i bez uvádění svých aktiv, ne?“ Usmál se, dal si s námi panáka, jelikož nás bylo 5 ženských takže 5x 5 panáků najednou 25x... ještě teď se směju, nemohly jsme to ani odnést od vydávacího okénka s dvěma giny a tonicem.
Jednoho panáka nás tedy ušetřil a my jsme to tam za kdákání a hlučného smíchu po pár minutách vypily. A to dvě holky 4. a 5. rundu už nechtěly ... no přeci to tam nenecháme. Pily jsme rum legendario. Barman byl ze mě trošku na větvi a při každém koupení pití už se usmíval předem, co si zase vymyslím.

První objednávka byla dvakrát gin s tonicem: "Máte nějaký lepší gin?" Se zasmál, nějaký mi ukázal a tak říkám jo, i když no... lepší než beefeater. Po zaplacení však koukám nahoru na poličku a odfrknu si: "Tsss. Normálně, vy lžete. Támhle vidím Bombaye. A to už je jiný level na chuť." Začervená se trochu a přitom to byl namakaný sebevědomý chachar a povídá: "Aha, tak to vůbec nevím jaká by byla jeho cena, ale vám příště tedy udělám slevu, jo?" Mrknu na něj: "Tak mi to do dalšího kola zjistěte, ju? Buďte tak hodný." Pousmál se: "Okey, dáma má mlsný jazýček." "JO."

No a pak to vlastně pokračovalo neskutečnou jízdou, jedna kapela, trochu pohupování, další pití a přidaly se další panáky, jelikož moje kamarádka zná miliony lidí a tak je občas jízda ve velkém i pití. Fronty na WC jsou občas jak čekání tenkrát na banány. Já to znám jen z vyprávění. Nejlepší je, když vyjde ženská, která už vykonala svou potřebu a před tou velkou přešlapující frontou, kdy si div nedržíš pulču, abys to nepustila, protože všechny už jdeme na doraz, řekne: "Holky, to je vám taková úleva. Ahhh." Smích a štěbetání... no a rozběhne se debata s úplně cizími lidmi.

Nevím, jak to ti pánové dělají, většinou mají stejný počet záchodů jako my a frontu jsem tam v životě nezažila. Jedna odvážná dáma zaťukala na pánské a otevřela. Jelikož tady ty záchody byly udělané tak, že po kolmé straně byly hned pisoáry a nalevo jen jeden záchod. Jak se lekla, nedovřela dveře. Většina žen měla možnost očumovat jednoho týpka, jak zrovna močí i já jsem měla ten výhled.

Byl z toho trochu nervózní, ale přežil to s brbláním. Pak vyšel další týpek, který si myl ruce a čekal, až vykoná potřebu jeho cca desetiletá dcera. Na dámu hned: "Pojďte, já tady s vámi počkám." Dáma se začervenala, ale neměla odvahu a já se toho chytla, jelikož jsem vyšla na WC po třetí písničce druhé kapely a nechtělo se mi stát koncert v řadě na WC. Vykonala jsem potřebu a pán opravdu se mnou stál na WC... jako kdybych byla jeho žena. Poděkovala jsem za laskavost a pozvala ho na panáka za tu službu. Odmítl s díky, že řídí. A já se znovu vmíchala do chumlu s hudbou.

Trsali a zpívali jsme jako o život. Když jsem poprvé viděla historicky oblečené postavy kapely bylo to přesně zde v areálu před asi 3-4 roky. Pak jsem měla tu čest si je poslechnout v Jihlavě na magmafestu, nezapomenutelné zážitky tam se děly, a znovu jsem je slyšela tady. Monstrózní fest a luxusní. To už samozřejmě stáhnuté jejich první album Poslední tango a já se do jejich textů tenkrát zabouchla. No a jelikož jsme fakt jako hodně dodržovaly pitný režim a tak se nám s kámoškou zase chtělo lulat. "Ty jo, já musím zase." Ta přikývla: "Pojď, zkusíme to tady na zadním vstupu, jen na trávu a jdeme zpět trsat." Jako nechápete, ale zase jsme tam potkaly majitele. Mu říkám: "Tak se ukaž pane majiteli, otevři nám dozadu, my si cíkneme, ať nemusíme čekat frontu na WC." Usmál se: "Jo, pojďte." Takže to byla rychlovka, sednout, oklepat a zpět pařit. On asi fakt majitelem bude, no. Zasměju se, poděkujeme.

Ale ať se vrátím k dotyčnému, co říkal, že je majitelem......on to byl opravdu majitel.
A zjistila jsem to v pokročilém večeru, kdy mi Jirka prozradil, že tomuto resortu dodává vína, všichni se znali. Ten kluk se stejným tričkem se jmenoval Jiří. Stáli jsme na baru a on mi objednal pivo. Já pila celý večer gin s tonicem. Tak jsme se tomu zasmáli a tak nám k tomu objednal i rum.

Na chviličku odešel a já si před barmany dělala srandu, že už nepřijde. Ti se smáli, že tomu nevěří, protože Jirka na mě kouká jak na obrázek a je velice spolehlivý. To hodnocení Jirky se mi líbilo. Bavili jsme se a já najednou skočila za bar, trsala na písníčky a zpívala, tančila s barmany a obsluhovala cizí lidi. Jako mládě jsem za barem dělala a tak jsem věděla, jak na to. Byla to dobrá bžunda a chlámali jsme se u toho dost. Prostě uvolněná atmosféra jak to jen jde, no bylo už před půlnocí.

Do toho se vrátil Jirka a překvapeně se usmívá, co dělám na druhé straně baru. Položím mu otázku: "Co by si pán přál? S čím mu mohu posloužit?" Tentokrát jsem si nevzala žádné tričko s výstřihem do V, aby vynikly moje kozy, ale měla jsem černé tričko s obrázkem rozpůlené tváře ženy na půl, na jedné straně byla její tmavá část, na druhé světlá bez výstřihu. Bylo zajímavé i bez něj. Takže jsem neohromovala svýma kozama, ale asi jen rozjetou energií a náladou.

Chviličku stuhnul. Bál se asi mé reakce. Najednou to ze sebe vypálil: "Přál bych si tebe." Barmani mrtví a já se začala řehtat na celé kolo. Vylezla jsem nahoru na bar, vyškrábala jsem se tam nějak s mojí malostí, podržela jsem mu jeho bradu. Sklouzla rukou za krk dozadu a tak nějak vábivě jsem mu přejela i přes lalůček ucha. Louskla jsem mu pusu a zase zmizela dolů. Barmani uznale tleskali za herecký výkon. "Pane, ale na to nemáte kuráž a money," pokračovala jsem ve hře. Propichoval mě jeho jiskřivýma očima bez komentáře.

Překvapil mě a zároveň mi tělem projelo takovéto těšení se. Nějak by mě nenapadlo, že by chtěl mě. No i když jeho pohledy a občasný dotyk to naznačoval. Vždyť přišel s tou blondýnou a já se jen bavila. Dokonce bez nějakých těch narážek, co mívám. Ty přišly o chvilku později. Zastavil se u nás zase majitel a něco s Jirkou řešil na zítřejší akci, aby měli dost vína.

V duchu jsem se smála, když mě viděl s Jirkou. Mě si vždycky vyberou týpci, co už něco dokázali. Je to asi jednoduché. Ten kdo nemá co nabídnout, se ke mně nepřiblíží přes mojí energii a když to zkusí, odpálí se většinou sami. Dlouho nedokáží předstírat, že mají kvality a hrají si na někoho.

Už jsem jednoho milionáře, který vlastnil vinohrad měla. Dělala jsem mu chviličku milenku. Bože, to období byla smršť. Takže díky, nikomu milenku už nehodlám dělat. Nechci čekat na jeho čas, být ta druhá a na drobky, které mi dokázal dávat. Já neznalec vína. Tenkrát kvůli mě načal i slunečné víno prý za 50 tisíc, protože jsem pořád tvrdila, že ta vína jsou trpká a nedá se to pít.

Raději bych si dala rum, slivovici a nebo whisku. Ráno si ho dopil sám, bylo to zase tak přesladké. Fuj. Já se pak zamilovala do jejich mülerky. Jenže tenhle muž si myslel, že všechno co má hodnotu, má i cenovku. Tak u mě se spletl na plné čáře. Já nejsem na prodej a nikdy jsem nebyla. Trvalo mi docela dlouhou dobu než to pochopil. Já mu to však říkala hned na začátku, že mě neohromí jachtou, drahými dárečky a novým model mercedesu. I když ten mercedes byl jako wau.

Vrátila jsem se zpět k Jirkovi. Sotva jsem si stoupla k němu, objal mě a lípnul mi pusu na čelo. "Tedy... ty jsi jako číslo." Úplně jsem zapomněla, jak jsem zblbá z AM a málem jsem se mu představila předtím jako Kim Red. Můj život se začíná těžce prolínat s tímto pseudonymem. Otočila jsem se k němu zády a bavila se s ženštinou, která stála vedle mě a ptala se, jestli nemáme číslo na nějakého taxíka. Zakroutila jsem hlavou, že jsme tu s kámoši a nejsem odtud. I když pár kilometrů odtud bydlela moje babička než umřela. Tak jsem houkla na kluky barmany. Jirka nás slyšel a už ji dával opsat číslo na jeho známého taxikáře.

Pak si mě přitáhl zezadu k sobě. Lehce, jemně, ne s takovou tou neodolatelnou touhou po rozdrcení jazyků a sexuálním chtíčem. Bylo to uvolněné, klidné a zároveň trefné. Trefné pro mě tam, kam jsem potřebovala. Cítit nejen chtíč a touhu, ale i tu jemnost a pomalé navazování ochucování toho druhého. Seděl na barové židličce a nahnul se k mému krku. Ohhh... Dýchal mi na něj chviličku teplý vzduch z úst než ho políbil. Když to píšu, úplně se mi nahrne husina na rukách, jako bych se vrátila do tohoto okamžiku s ním. Bájo...

Chytila jsem ho za jeho ruce. Zavřela oči a hladila ho od loktů přes prsty. Vychutnávala ty chvilky. Jeho ruce mě fascinovaly. Byly chlupaté a já z nich cítila obrovskou sílu a energii uklidnění, zároveň v nich proudila životní síla. Tohle přesně cítím, když objímám to moje zrcadlo větve stromu, jak mnou proudí ten tok energie sem a tam.

Kdybyste někdo chtěl, písněte mi do komentáře - mám přací okénko na jedné větvi, která je spojená do kruhu a pokračuje dál do listí. Neuvěřitelný útvar, který mám kousek za barákem, našla jsem ho náhodně, když jsem si jednou drandila frndu v lese... no to by bylo také na příběh to moje drndání v lese. Pošlu ráda fotku, co existují za přírodní zázraky.

Jiřík to vzal jako souhlasné znamení, že se mi to líbí. Nedotýkal se prsou nebo mi tam hned neprojížděl frndu, ale vychutnával si mě. Pomalu, ale s takovou jistotou jako by mě znal a cítil, co mi chybí. Oba jsme dobře tušili, že jsme v pí...., že tohle už neukočírujeme. Zašeptala jsem směrem k němu: "Jiří, ty tvoje ruce mě fascinují." Usmál se: "Jo? Mě fascinuješ ty, celá."

Položila jsem si mobil na bar a čekala, že bude kámoška volat, kde jsem, že odjíždíme. Psala jsem ji zprávu: "Jsem u prvního baru". Tak ví, kde mě má vyzvednout. Šmajchlovali jsme se u baru. Probudil ve mně hlad, hlad po všem, po dotycích a polibcích, po tom že mě opravdu vidí a vnímá a nejen jako tělo, které postříká a čau jdeme dál. Škrtnul ve mně sirkou a tělo se pomalu rozpalovalo a chtělo víc.

Kamarádka mezitím fotila jak o život, vybila si telefon a já byla nezvěstná. Vlastně mi v autě přeposílala lístky, protože měla mobil nabitý jen na 30%, že si ho zapomněla nabít. A mně to v tu dobu, kdy jsem zmizela s Jirkou k baru, vůbec nedocvakávalo. Nedošlo mi, že by ho mohla mít vybitý. To jsou přesně ty vtipné zápletky večera. Hledala mě. Michal mě hledal. A nechtěl beze mě odjet, i když oba dva dobře tušili, že jsem s Jirkou.

Pak náhodně kámoška potkala majitele a díky bohu - ten ji půjčil nabíječku a také věděl, kde jsem. A také s kým tam jsem. Potkal nás s Jirkou na baru a smál se jako blázen, že jsem si vybrala tedy nižší šarši než byl on. Já si nikoho nevybrala nebo jo? To už je teď asi jedno, myslím, že to byla prostě souhra náhod. A Jiří vypadal, že si chce se mnou ještě užít tu rozjetou náladu. Sám se přiznal, že má přítelkyni, tedy holku, co s ním přišla. Já se nevyptávala dál. Věděla jsem, že s týpkem, který někoho má - já mít fakt nic nebudu. To jsem se tedy jako trochu spletla. Trochu víc.

Kolem jedné se mi rozdrnčel telefon a konečně slyším hlas kamarádky: "Voloušku, kde jsi? Hledali jsme tě s Michalem. Vybil se mi mobil, ale potkala jsem majitele a ten mi půjčil nabíječku a také věděl, že jsi s Jirkou na baru. Jsme u auta a čekáme na tebe."

Jirka byl vedle mě, už mě z náručí nepustil. Podíval se na mě s tím jeho kukučem: "Prosím, pojeď ke mně. Zaplatím ti pak taxíka a odveze tě kamkoliv." Asi jsem holka magor, ale prostě jsem kývla. V životě jsem tohle neudělala. Já jsem vlastně ani nevěděla, kam s ním jedu. No. Masakr. Než položila kamarádka telefon říká: "Užij si to a pozdravuj švagra, kdyby něco volej. Zítra si dáme na divadlo vědět, pa."

Otočila jsem se na Jirku a nemusela jsem nic říkat. Neměla jsem strach, chtěla jsem se jen ztratit v jeho náruči a ve všem, co se nabízelo. Rozhlédnu se kolem a bar prázdný, prázdný parket a Jiřík se na mě usměje: "Zavolám taxík?" Kývnu. Vyřídil chvilkový hovor a znovu se ke mně přiblížil: "Máme deset minutek.". Políbil mě tak, až jsem se ho musela zachytit, protože moje nohy vypověděly službu.

"Sakra." Začala jsem se klepat jako vyklepaná startka a v hlavě mi běhalo... tak mi ho tam asi narvi a nenechávej mě čekat. Moje představy se rozjely na plné čáře. On ve mně četl: "Vím, na co myslíš, ale na to bude čas u mě doma. Chci tě celou a nejen tvé útroby."

"Pojď, půjdeme čekat ven nebo mě tu přefikneš," zase mě rozesmál. Taxikář byl takovej ten pohodovej průměrný chlap a já mluvila a mluvila. Jiřík mi zapnul pás a držel mě za ruku. Jemně mi ji mnul. Měli jsme to k němu tak 10 km odhaduji. Rozepla jsem si knoflík a zip u riflí a narvala si Jirkovo ruku do kalhotek. Do mé žhavé pičky plné žhavé lávy. Úplně šel stranou nějaký stud, že nejsem oholená do hladka. Servusuji na to.

Moje frnďalínka byla fakt mokrá. Za chviličku bylo slyšet zvučné mlaskání. Taxikář měl podle mě chuť otevřít okýnko a předstírat, že tam vůbec není. Jiřík se ke mně přitulil a líbal. Pošeptal mi do ucha: "Taxikář je z tebe vystřelenej z trenek," smál se, "jsi nezkrotná lvice." Viděla jsem, že přijíždíme do města. Odpoutala jsem se předem. Cvak. Naskočila jsem na Jirku a a políbila ho nenažraně. Jiřík se zasmál tak nějak víc chraplavě potom co se mohl nadechnout: "Madam, vy jste se odpoutala dříve. Máme to ještě jeden blok."

Poděkoval známému, zaplatil a předplatil mi jízdu domů a my se rozloučili, že se ozveme, až budu chtít jet domů. Jiřík mě chytil za ruku a šel k baráku, strčil klíče do zámku. Cvak cvak. A já slyším baf haf. Aha, má pesana, super.

U Jirky mě místo romantiky nejdřív přivítala obrovská lovecká obluda. Teda pes.
Byla to láska na první olíznutí. „Toho si odvezu domů!“
Jirka jen nevěřícně koukal, že se takového psa vůbec nebojím. Pak jsem zvedla hlavu...
...a na stěnách visely snad všechny srnci a jeleni z jižních Čech.

Smála jsem se, protože si zrovna píšu s jedním myslivcem a říkala jsem si, že ten vesmír má fakt zvláštní smysl pro humor.
Jirka mu zavelí na místo. Počkej, to ne, jestli nežere potulné ponocné, chci se s ním pomazlíkovat. Jirka se pousmál: "Víš, čekal jsem, že budeš velká milovnice zvířat? Proto ta tvoje přitažlivá energie, až magická, otevřená." Dal mu rukou svolení a já si klekla na chodbě. Než mě stihnul olízat Jirka, pes to stihl dříve za něj.

Pozval mě dál a nespěchal na mě, upito jsme měli oba dva: "Dáme si ještě víno na terase?" Já zakroutila hlavou: "Stačí mi už voda," i tak jsem byla ve velmi dobré náladě. Seděli jsme, povídali si o dětech, rozvodu, životě...
Občas jsem se rozesmála, občas jsem pustila slzu.
Objal mě. Hladil mě a já si uvědomila jednu věc.
Po tom všem jsem vlastně jen strašně potřebovala někoho obejmout. Muchlovali jsme se, hladili. Pak najednou bylo slyšet, jak mi kručí v břichu. Jedla jsem naposledy v 5 h večer.

Ve tři ráno jsme jedli utopence a pili kávu. Měla jsem hrozný hlad. Vyprávěla jsem mu o AM a jak jsem se vlastně dostala ke psaní povídek. Pouštěla jsem mu i nahrané audiopovídky. Nechápal. Smál se a když jsem mu vyprávěla, jak tam nedávno dával někdo do blogu, že mu vadí cigaretový pach, chápu a že by po utopencích jako už nic.

Tak nám to úplně jedno. Pak jsme si olizovali a vylizovali vše, co se dalo. Doteď se tomu usmívám. Pohodová noc bez spaní, za to plná kuriózních příběhů a zážitků. Na tohle fakt nezapomenu a zapsalo se mi to nějak tak do srdce i do mého těla. Pohlazení po duši a po těle.

Noc byla dlouhá... plná polibků, doteků, vzdechů, smíchu a něhy. A také se potvrdilo heslo: "Kdo si ho nepostaví, ten si ho nezaslouží." Jiřík trošku ptáka ulil, ale nevadí. Zvládl, udělal mě dobře několikrát. Kdy jsem zarývala nehty do matrací a kňučela, prosila o víc a potila se.

Když v 5h psal taxikář, kdy poveze Jirkovu madam dom. Usmála jsem se nad tou otázkou a řekla mu, napiš mu toto: "Až ji vošukáš. Já čekala, až se jeho panstvo vzchopí. Já si počkám. Naučila jsem se být trpělivá."

Tak nás přikryl, přitáhl si mě do náruče, s tím že se chvilku prospíme, aby mi pak mohl ukázat, jak umí ovládat svou hlaveň a to nejen tu u pistole. Nemohla jsem usnout a jeho jsem také cítila, že nezabral. A tak jsem položila otázku: „Myslíš na to, co bude... a na svou přítelkyni, viď?“ Neviděla jsem po celém baráku však její věci, v koupelně. Nikde - byl tam prostě jen pánský management, po ženské ani stopa.

Jen přikývl. Chtěl pokračovat dál, ale já ho rukou zarazila.
Spěšně jsem se oblékla a požádala ho, ať zavolá taxíka. Nečekal takový obrat.
V duchu si myslím, že se mu ulevilo, ale na druhou stranu mě nechtěl jen tak pustit. Šla jsem se pošmudlat s tím jeho úžasným psem.

Vrátila se k Jirkovi, který se opíral o futra dveří a chtěl si mě k sobě ještě přivinout. Dala jsem mu polibek. "Počkej, zůstaň tu ještě chvilku, tak za deset minut přijede taxík. Slíbil jsem ti přeci tu luxusní snídani a chtěl jsem ti toho ještě spousty říct a být chvilku s tebou."

Zakroutila jsem hlavou: "Nesnáším loučení." Obula si tenisky a zmizela v ulici. Popošla jsem kousíček dál, sáhla do kabelky pro zrcátko: "Ty vole, kočka, utřu rozmazanou řasenku, vyšmudlínkovaná, ale spokojená." Pomyslím si, sice bez spánku, ale s úsměvem po prožité noci...

Taxikář byl pohodovej chlap, Jirku dobře znal a pěl na něj ódy. Jsem ráda, že ten chlap měl charakter, že jsem se nespletla. Povídali jsme a povídali a on mi svěřil spousty věcí ze svého života. Když zastavil u mého baráku říká: "Tě péro, vy jste asi bohatá, co?"

Zasměju se: "JO, hlavně na duši. Děkuji za svezení. Jsem ještě něco dlužná?" "Ne, paní, Jirka včera už předplatil Vaší jízdu a děkuji, bylo mi potěšení. Škoda, vidím, že jste trochu rozladěná, tak snad se nevidíme naposledy."

Jen kývnu, vyndám z peněženky svou vizitku. Roztrhnu ji, aby na ní bylo jen jméno a telefon - bez udání údajů pro jakou firmu pracuji a podám ji se slovy taxikáři: „Kdyby se Jirka ptal, dejte mu ji. Jinak ne.“
Taxikář přikývl.

V sedm ráno jsem vystoupila před domem z taxíku ... ...za světla.... jako slušná holka, pousměju se.
A když jsem za sebou zavřela dveře, jen jsem se usmála.

Pravidlo bylo zase jednou potvrzeno.
Když se neoholím... život má se mnou úplně jiné plány.

„Nepíšu fikci. Jen si pečlivě zapisuju svůj život.“

Jsem lovec zážitků... ne odpadlíků... Chacha. To je přesně můj humor a ten není pro každého.

Nezapomenu na jeho větu na terase, když mi utřel slzy, které se mi po vyprávění mého zkráceného příběhu vyvalily z očí: "Po tom všem, co jsem si vyslechl a s tebou dosud zažil a věřím, že ještě zažiju, ještě tě domů nepustím, řeknu ti jedno. Ty jsi prostě dozrála jako víno a věř mi, trochu o něm vím... prodávám ho. S takovou ženskou jsem se ještě nesetkal."

Sedla jsem si ráno na terasu a říkala si s úsměvem, jaké by to bylo asi překvapení pro souseda, kdybych teď vzala za sekačku. Nastartovala ji a začala v 7h ráno sekat trávu. By čuměl a já bych mu vrátila všechny ta včasná probuzení. Raději jsem si však sedla na terasu vypila půl litru mléka, snědla banán - super na opici a propláchla se litrem vody a vychutnávala ten prožitý čas s Jiříkem.

Ani jsem se ráno neosprchovala a zachumlala se do peřin nahá, jak jsem unavená přišla. Chtěla jsem ještě cítit jeho ruce, jazyk a polibky na těle, jeho něžnou a chtivou náruč. Tak jsem i na pár hodin usla.

„Někteří lidé si z koncertu odvezou fotky. No, vlastně i ty máme. Já si odvezla psa, utopence ve tři ráno, taxikáře, půlku vizitky a další kapitolu do své knihy.“

V hlavě mi běželo, že někdy zbytečně čekáme na někoho, kdo vlastně ten krok třeba nikdy neudělá. Máme chtít někoho, kdo si naši energii zaslouží, nedělá dlouhé pauzy, nevrací se jen, když chce a nenechává nás čekat.

Ti pánové, co by stáli nejen za hřích, fakt existují... Jirka patří mezi ně...