Parohy 2 / Riven Vale

Díky za vaši neuvěřitelnou odezvu na první díl! Tolik z vás si psalo o pokračování, že jsem nemohl jinak. Věra se vrací – tentokrát ale v situaci, ze které není snadné vybruslit. Lež, vášeň a jedna fatální nejistota, která může zničit všechno, co kdy vybudovala.
Doufám, že si druhou část užijete stejně jako tu první. Pokud vás zajímá, jak to s Věrou dopadne, dejte vědět v komentářích – vaše reakce jsou pro mě nejlepším motorem pro další psaní!

Riven Vale

Doma mě přivítalo ticho, které mi tentokrát připadalo jako výslech. Každý krok po chodbě, každý zvuk, který jsem vydala, mi připomínal, co jsem před pár hodinami udělala. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním životě, jako vetřelec, který se vrátil na místo činu. Moje první kroky vedly rovnou do koupelny. Musela jsem se smýt.

Musela jsem ze sebe smýt tu pachovou stopu Adama – tu dusivou směs jeho agresivního potu, cizího spermatu, které ze mě pomalu vytékalo, a levné dezinfekce hotelového pokoje – dřív, než se dotknu manžela. Stála jsem pod horkou vodou, drhla si kůži houbou tak zuřivě, až byla rudá a pálila, a v hlavě mi pořád dokola běžela ta myšlenka: Co jsem to udělala? Co jsem to dopustila?

„Věro? Jsi v pořádku?“ ozvalo se za dveřmi. Manželův hlas byl laskavý, klidný, přesně takový, jaký jsem roky milovala. Dnes mě ten zvuk pálil jako kyselina.

Otevřela jsem dveře a vyšla v županu, třesoucí se zimou i šokem. Seděl na kraji postele a v ruce držel telefon. „Víš,“ začal a lehce se usmál, „přišla mi zase další nesmyslná SMS. Už asi pátá tento týden. Nějaká holka, co si myslí, že jsem její Janek a píše mi o tom, co plánuje na víkend. Úplně cizí číslo.“

Ztuhla jsem. „Cože?“

„Jo,“ zasmál se a podal mi telefon. „Nějaký vtipálek Janek jí zřejmě schválně dal moje číslo. Už jsem jí dvakrát psal, že je na špatné adrese, ale ona se směje a píše dál. Je to absurdní, viď?“

Dívala jsem se na displej. Byla tam zpráva: „Tak co, Janku, už se těšíš? Ten šéf je fakt osel, co? Manželka nic netuší, tak budeme mít klid...“

V tu vteřinu mi přestalo bít srdce. Ta zpráva, kterou jsem četla ráno – „Bylo to skvělé, šéfe. Kdy znova? Manželka nic netuší?“ – byla jen částí téhle komické konverzace, kterou vedla nějaká cizí ženská s chlapem, co si myslí, že píše „Jankovi“. Já jsem si ji špatně vyložila, zpanikařila jsem a během dvou hodin jsem si nechala od Adama zničit život. Všechna ta moje „pomsta“ byla postavená na frašce, na omylu, který mě stál mou integritu.

Manžel se na mě podíval, v očích měl jen pobavení. „Vypadáš, jako bys viděla ducha. Jsi v pohodě?“

Musela jsem to zahrát. Musela jsem tu svou vinu, ten svůj hřích, zahrát do autu. „Jen... jen jsem unavená z práce,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Nebyl to smutek, byla to čistá hrůza z toho, co jsem právě vykonala. Přešel ke mně a vzal mě za ramena. Jeho dotek nebyl majetnický, ale dnes jsem ho vnímala jako vězení, ze kterého není úniku. Vzal mě do náruče a odnesl do ložnice. Nebyla to romantika, byla to moje poprava.

V šeru ložnice mě položil na postel s takovou něhou, že jsem měla chuť křičet. Každé jeho pohlazení po stehnech mě pálilo jako oheň, protože pod kůží jsem stále cítila ty hrubé, majetnické doteky toho druhého. Adamovy prsty, které mě drsně rozevíraly, byly v mé paměti příliš živé. „Věro, co se děje?“ zašeptal a políbil mě na krk. „Dneska jsi... jiná.“

„Jen … chci cítit tvou blízkost,“ zalhala jsem a sevřela ho v náručí tak silně, až ho to muselo bolet. A pak jsem udělala něco, co jsem nikdy předtím nedovolila. Přitáhla jsem si ho za vlasy blíž, chtěla jsem ho ovládnout, chtěla jsem ho zničit a zároveň se v něm ztratit.

Osedla jsem ho. Cítila jsem, jak je můj rozkrok stále ještě citlivý, nateklý a rozbolavělý od Adamova obřího penisu. Když jsem na něj dosedla, můj vchod se neochotně rozevřel, pálil mě každý centimetr jeho pronikání. Manželův úd byl jiný – menší, méně surový – ale já jsem se do něj nutila s takovou zběsilostí, jako by to byl nástroj, kterým chci ze sebe tu Adamovu špínu vydrhnout. Vrtěla jsem se na něm, až se ozývalo hlasité, mokré čvachtání mé pochvy, jak se do ní jeho penis zanořoval a zase vyklouzával, jak se o sebe třely naše zpocené, ulepené těla.

„Takhle tě miluji,“ chroptěl pod mými stehny.
To slovo – miluji – mě zasáhlo jako facka. V tu chvíli se mi před očima mihl ten poslední obraz z hotelu: Adam, jak mi drsně roztahuje stehna, jak mě plácá po zadku a bez milosti do mě buší. Ta představa ve mně vyvolala okamžitou, živočišnou reakci.

Moje pochva se křečovitě stáhla a začala jeho penis obepínat s nevídanou silou, jako by ho chtěla zadusit, jako by chtěla vytlačit tu nečistotu z mého nitra.

Ztrácela jsem se. Začala jsem na něm skákat jako šílená, v totálním transu. Chtěla jsem z něj dostat všechno, chtěla jsem, aby mě zaplnil, aby do mě vystříkl všechno své sperma a přebil tu cizí stopu, která ve mně pálila. Cítila jsem, jak se mi každým prudkým pohybem stěny pochvy třou o jeho žalud, až se mi do očí draly slzy ponížení i slasti. Bylo to zvrácené – milovat se s mužem, kterého jsem podvedla, a přitom se v duchu nechat šukat jiným. Když do mě manžel s posledním, hlubokým rykem vnikl a začal se do mě stříkat, cítila jsem tu horkou, hustou tekutinu, jak plní mé vnitřnosti, jak se mísí s tím, co tam zanechal Adam. Zhroutila jsem se na něj, zpotená, ulepená a totálně rozbitá. Ležela jsem tam, vnitřně rozervaná a vědomá si toho, že jsem právě vytvořila koktejl, který mě může zničit.

O tři měsíce později.

Vycházela jsem z ordinace gynekologie a v ruce křečovitě svírala těhotenskou průkazku. Svět se mi točil před očima a v krku mě pálila hustá, dusivá úzkost. Bylo mi špatně – nejen z náhlého návalu hormonů, ale z té drtivé, spalující nejistoty. Kdo je otcem? Můj manžel, který mě miluje, nebo Adam, ten bezohledný nástroj mé zvrácené pomsty? Ta horká, lepkavá směs obou mužů, kterou jsem v sobě tu noc cítila, teď mohla znamenat začátek mého konce.

Udělala jsem krok do vozovky, příliš zamyšlená, příliš roztříštěná na to, abych vnímala okolí. Náhlé, ostré skřípění brzd prořízlo vzduch a auto zastavilo jen pár centimetrů od mých kolen. Ten zvuk mě vrátil do reality, ale jen proto, aby mě srazil ještě hlouběji do propasti.

„Dívej se, kam lezeš, ty krávo!“ zařval řidič přes otevřené okýnko.

Stála jsem tam, uprostřed přechodu, neschopná pohybu. Ruku jsem měla zabořenou hluboko v kabelce, prsty zaťaté do papírové průkazky, jako by to byla jediná věc, která mě drží pohromadě. Řidič se vztekle rozjel, ale já jsem tam zůstala stát jako solný sloup. Ta nejistota mě drtila víc než to auto. Ve čtyřiceti letech, s životem rozbitým na střepy a s břichem, které mohlo být mým největším prokletím.

Co teď? Jak se podívám svému manželovi do očí, až se to dítě narodí?

Konec…?