Není heterák, jako heterák II.

První díl už máte za sebou. Bylo to trochu krátké co?

Tak zde je pokračování s mým šéfem! V případě, že se ti má tvorba líbí, dej odběr a případně podpor kredity.

To poprvé skončilo, ale co se dal dělo, tomu neuvěříš.

Trvalo to jen několik dní a šéf byl ke mě jak milius. Asi se bál, že vyzradím naše malé tajemství. Obzvlášť před jeho ženou a dětmi, které si pravidelně bral do práce. Mlčel jsem ale jako hrob.

Byl večírek, kde byli všichni. Narychlo jsem si opatřil “partnerku” ze strany kamarádek.

Večírek byl ve stylu 30. let. Účesy i kostým musely odpovídat. Vzal jsem si na sebe oblek po pradědovi (sednul mi jako ulitý) a půjčil kamarádce oblečení po prababičce (zde jsem musel poprvé upravovat).

Hned po příchodu jsme dostali welcome drink. Byli jsme ohlášeni, ale jediné oči, které se na mě dívaly, byly ty mého šéfa.

Jako hostitel měl právo upravit své oblečení, aby byl všem na očích, ale při pohledu na mě zářil ještě více. Mel ten zajímavý úsměv, který připomínal tu dobu, ale zároveň jeho choutky.

S kamarádkou jsme konverzovali napříč celým spektrem hostů. Jen jemu jsme se vyhýbali. Ale nakonec nás stejně našel.

“Na co hraješ?”, špitnul mi do ucha.
“Na co si hraješ ty?, potichu jsem odpověděl.
Mírně zčervenal. Kamarádka, se kterou jsem byl domluvený, se ujmula jeho manželky se slovy: “Pracovní hovor, to nikoho nezajímá.”, a odešly.

“Takovou hru hraješ?”, zeptal se.
“Nic nehraju. A co chceš ty?”, opáčil jsem.
“Kde to provedeme?”, zeptal se velice tiše, jakoby mi uvízla poslední banketka v hrdle.
“Hraj, ze ti neni nejlépe a půjdeme někam.”, řekl jsem dost nervózně.