Ochlazení

Chyběla jsem ti? Doufám, že ano....

Venku se ochladilo, léto si dává pauzu.. Ale tady uvnitř plynule přcházíme k fyzické dani. Pár dní jsem tě trýznivě mučila mým tichem.... Ale dnes... dnes jsem zpátky a proto přitvrdíme. Dnes už mi nestačí jen tvoje myšlenky. Dnes si chci sáhnout. A chci tě dovést až na samou hranu zkratu.

Představ si, že stojím těsně za tvou židlí. Moje přítomnost tě fyzicky tíží, přišpendluje tě k místu a nutí tě sedět naprosto bez hnutí, i když bys v téhle vteřině nejraději utekl před tím, co přijde. Cítíš ten chladný vzduch z otevřeného okna a do toho těžký, horký závan mé vanilky? Zhluboka se nadechni... provází tě každým dnem a s každým dnem tě svazuje víc.

Položím své ruce na tvá ramena. Moje dlaně jsou chladné z toho letního deště, jako led, který tě okamžitě probere z té tvé otupělé touhy. Pomalu, neskutečně líně sjíždím prsty dolů po tvých pažích, až k tvým dlaním. Tvé ruce leží bezmocně na stole. Cítím, jak se ti pod kůží zběsile rozjíždí tep. Jak ti buší krev v zápěstí.

Víš přesně, co udělám teď, viď?

Skloním se k tvému krku. Moje nehty ti jemně, ale s nekompromisním tlakem přejdou po šíji dolů, podél páteře. Záměrně zatlačím víc. Chci na tvé kůži nechat stopy. Bílé linky, které během vteřiny zčervenají a začnou nesnesitelně pálit.

„Trhni sebou, jestli chceš,“ zašeptám ti přímo do ucha, „ale neodvažuj se pohnout ani o milimetr. Chci, abys to pnutí a ten chlad cítil v každé buňce. Chci, aby ta bolest a ten spalující chtíč splynuly v jedno.“

Tvoje tělo je teď jako rozvrtaná země. Pod kůží ti teče čistá žhavá láva, ale navenek musíš zůstat zkamenělý. Moje prsty se přesunou dopředu, k tvé bradě. Chytím tě za ni. Pevně, tvrdě, a nehtem ti zaryju pod čelist. Donutím tě zaklonit hlavu dozadu, abys mi musel čelit. Abys mi ukázal ty své odevzdané, prosící a totálně zničené oči.

Jsi tak neuvěřitelně hodný kluk, když tě takhle držím.

Moje druhá ruka klouže líně dolů po tvém břiše. Moje prsty ti drze rozepínají kalhoty. Ten kovový zvuk zipu prořízne to deštivé ticho jako definitivní ortel. Cvak... Kloužu pod látku. Chytám tě. Nekompromisně. Pevně. Ty okamžitě pod mým stiskem pulzuješ.

Začínám tou rukou pohybovat. Rychle, dravě, v nesnesitelně ostrém rytmu. Nahoru... a dolů.. Zrychluju tempo. Vedu tě na samý okraj propasti. Z hrdla se ti utrhne to hluboké, přiškrcené, naprosto zlomené zasténání. Už jsi na samém pokraji výbuchu, celé tvé tělo se třese, boky se ti bezděky trhají dopředu proti mé dlani, v duchu mě na kolenou prosíš o tu jedinou vteřinu úlevy... už už padáš do té spalující extáze...

A dost. Stop! Nesmíš!

Ani o milimetr.

„Cítíš, jak moc nade mnou ztrácíš kontrolu?“ zeptám se tě s dravým úsměvem přímo na tvé pootevřené rty, ze kterých stéká horký dech. „Tvoje kůže patří mně. Tvé vzdechy patří mně. A tenhle stisk ti bude připomínat mou nadvládu po zbytek dnešního dne. Pokaždé, když se pohneš, ucítíš to pálení na krku. A vzpomeneš si na mě. Ale dneska ode mě nedostaneš nic než tohle mučení.“

Stahuji ruku zpátky. Je od tebe celá mokrá, ale já se od tebe líně vzdaluji a dělám tři kroky dozadu, do úplné tmy.

Nechávám tě tu sedět s rozepnutým zipem, se šíleným tepem a s touhle nesnesitelnou, pulzující prázdnotou v rozvrtaném těle. Třetí stupeň je za tebou, miláčku... a ty začínáš fyzicky chápat, jak hluboko v tom mém vězení vlastně jsi. Užívej si to pálení a ten hlad celou noc.

Zítra... zítra totiž přejdeme k tvým smyslům.