Kapitola XI: Dominance v jídelně
V jídelně je plno, hluk příborů se odráží od stěn a vzduch voní jídlem. Vidím Davida, jak sedí sám u stolu se sklopenou hlavou, rozepnutým límcem a roztěkaným pohledem. Zamířím přímo k němu. Cítím pohledy kolegů z dílny, ale je mi to jedno – to napětí mě jen víc rozpaluje. „Můžu si přisednout, Davide?“ zeptám se s naprostým klidem a dřív, než odpoví, si sednu přímo naproti němu. Před celou fabrikou jsme jen mistr a jeho seřizovač. Pod stolem ale natahuju nohu a špičkou boty mu zvolna přejíždím po vnitřní straně stehna, až tam, kde ještě před chvílí cítil mou ruku. David leknutím zatají dech, stiskne vidličku a v očích se mu blýskne čistá panika smíchaná se vzrušením.
Kapitola XII: Moc ticha
David zrychleně dojí a evidentně chce utéct z mého dosahu zpátky do bezpečí dílny. Chystá se vstát, ale v ten moment přitvrdím. Pod stolem mu pevně zaseknu nohu mezi jeho stehna a podívám se mu přímo do očí. Nepohnu ani brvou, jen do toho pohledu vložím veškerou svou autoritu a dravost. Naznačím mu beze slov: „Ještě nikam nejdeš. Sedíš tu se mnou, budeš mě poslouchat a odejdeš, až to dovolím já.“ David to pochopí okamžitě. Zůstane sedět jako přikovaný, ruka křečovitě svírá kraj stolu a pod tvářemi mu naskakuje červená barva. Stačí můj jediný dotek pod stolem a tenhle chlap absolutně taje. Už tam nesedí obávaný mistr, ale kluk, kterého jsem si přímo před očima celé firmy právě podrobil.
(Všechny postavy a události v této povídce jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami či místy je čistě náhodná.)
Pokračování příště...
Líbí se vám tento příběh? Mám dál pokračovat v psaní dalších kapitol? Dejte mi vědět v komentářích! 👇
