Kapitola XVI: Absolutní odevzdání
Další týden, další zpráva: „Věřím ti.“ K tomu přikládá fotku – David úplně nahý, stojí zády k zrcadlu, s pevným zadkem a mokrými vlasy. Ta odevzdanost a touha je cítit i přes chladný displej. Netuší, že každý pixel té fotky jen potvrzuje mou absolutní nadvládu. Ale mně to nestačí, chci víc. Napíšu mu narovinu: „Chceš mou pomoc a moji blízkost? Tak to nebude jen tak zadarmo...“
Po dvanácti hodinách mrazivého napětí přichází série fotek. David úplně nahý, zepředu, bez jakýchkoliv zábran. A ta poslední... Detail na jeho stopořeni penis v plné kráse a s kapkou touhy na vrcholů , neskrývané touze. Ten upjatý a obávaný mistr mi poslal své nejintimnější já. Už není cesty zpět. Mám ho kompletně v hrsti.
Při pohledu na tu fotku cítím, jak mě zaplavuje vlna čistého vzrušení. Šeptám si potichu: „Nedá se nic dělat, musím si pomoct...“ Nechám se plně ovládnout touhou a napětím z vlastní nadvlády. Když intenzivní vyvrcholení odezní, jdu se osprchovat a zalezu do postele.
Kapitola XVII: Odhalení
Pondělí ráno. David prochází halou s nejistotou v očích, zrychleným dechem a kruhy pod očima. Jdu těsně k němu, projdu kolem tak blízko, že se o sebe rameny otřeme, a zašeptám mu přímo do ucha: „To jsem nečekal, že jsi tak úžasně obdařený, Davide... Pěkná fotka.“ Vidím, jak vteřinově zkamení. Zorničky se mu rozšíří a z obličeje vyprchá veškerá barva. Dochází mu ta krutá, sladká pravda – ty fotky, ta odevzdanost, celá ta důvěra... to všechno posílal mně. Svému seřizovači. Jeho největší a nejintimnější tajemství je teď plně v mých rukách.
Kapitola XVIII: Kapitulace u stroje
Davidovi se podlamují kolena a hluk haly se pro něj mění v šum. Kdybych ho v ten moment pevně nechytil za boky, sesunul by se k zemi. Prsty se mu křečovitě zaryjí do mých montérek na hrudi a celým tělem se nekontrolovatelně třese. „Odpusť... já... já to tak nemyslel...“ vydechne zoufale a v očích má prosbu o smilování. „V pořádku, Davide,“ odpovídám tiše, ale s mrazivou autoritou, zatímco ho přimáčknu těsně k tělu a stisknu mu zadek, „teď už budeš jen poslouchat.“ Skloním se k němu tak, že se naše rty téměř dotýkají, a dodám: „Chci tě. A vezmu si tě. Teď a tady u mašiny.“ „To nejde... proboha, lidi...“ zkouší slabě namítnout, ale jeho tělo, které se ke mně v bezmocném vzrušení tiskne, mluví úplně jinak. „Uděláš přesně to, co ti řeknu,“ umlčím ho jediným pohledem a dlaní přejíždějící přes jeho rozkrok..
(Všechny postavy a události v této povídce jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami či místy je čistě náhodná.)
Pokračování podle zájmu
