Děkuji, krásná neznámá…
Někdy člověku stačí jediné kliknutí. Ne kvůli fotce. Ale kvůli slovům.
Narazil jsem na její povídky a během pár minut jsem věděl, že té ženě prostě musím napsat. Přitom jsem nebyl vůbec její typ. Aspoň podle toho, co měla napsané na profilu. Jenže život si z našich představ občas dělá legraci.
Začali jsme si psát. Z jedné zprávy byly dvě, ze dvou deset a z deseti nekonečné romány. Každé ráno, každý večer. Smích, provokace, fantazie, dlouhé rozhovory a pocit, že na druhé straně je někdo, kdo ti rozumí.
Pak přišel den D.
Dvě stě kilometrů autem.
Žádná fotografie, jen informace jsem baculka a souřadnice uprostřed polí.
Celou cestu jsem si říkal, jestli jsem se náhodou nezbláznil. Co když nepřijede? Co když je všechno jinak? A co když mě místo krásné ženy čeká průšvih, o kterém jednou budou psát noviny?
Pak jsem uviděl auto.
Otevřely se dveře.
A z nich vystoupila žena s nádhernýma jiskřivýma kočičíma očima.
V tu chvíli ze mě všechno spadlo.
Usmála se.
Objali jsme se.
Políbili.
A já jí podal Lentilky.
Obyčejné barevné Lentilky, které se mezitím staly symbolem našeho příběhu.
Seděli jsme vedle sebe, povídali si, smáli se, škádlili jeden druhého a s každou další minutou mizela nervozita. Každý dotek byl přirozený. Každý pohled měl v sobě něco, co se slovy popisuje jen těžko.
Pamatuju si okamžik, kdy jsem si uvědomil, že mi začínají docházet slova. Jen se na mě šibalsky podívala a se smíchem se zeptala:
„Když na něj nebudu sahat… vrátí se ti řeč?“
Jen jsem se usmál, protože jsem odpověď vlastně ani neznal.
PS když si ho vzala do úst došla mi slova úplně 😋
Byla hravá. Sebevědomá. Přesně věděla, jak mě rozesmát, rozhodit i rozpálit jediným pohledem. A já si v tu chvíli uvědomil, že chemie mezi dvěma lidmi opravdu existuje. Nedá se naplánovat. Prostě se stane.
To odpoledne bylo plné blízkosti, něhy, vášně, smíchu i okamžiků, kdy jsme oba na chvíli zapomněli na celý svět.
Když jsem odjížděl domů, už jsem nepřemýšlel nad tím, jaké bylo jet dvě stě kilometrů za neznámou ženou.
Přemýšlel jsem jen nad tím, jak je možné, že někdo, koho jsi před týdnem vůbec neznal, v tobě dokáže zanechat vzpomínku, která se nedá jen tak vymazat.
Děkuji, krásná neznámá.
Za Lentilky.
Za kočičí oči.
Za odvahu.
Za úsměv.
A za den, který nebyl jen o touze, ale hlavně o chemii, důvěře a pocitu, že některé příběhy se opravdu dějí jen jednou za život. ❤️
