Vejlet do neznáma II

V místnosti byla tma, jen nad náma pořád svítil promítnutej nehybnej obraz. Byla jsem jako ve snu, lehce jako v mlze. Příjemně se mi točila hlava. Slyšela jsem zip lékarničky, zip kalhot, zašustění a byl zas zpátky u mně. Posadil se, mně si posadil na sebe a nejdřív jsem nebyla dojmu, že můžu dosedat podle sebe, klidně pomalu. Chytil mě ale za boky a vyrazil mi naproti. Vyjekla jsem a podvolila se. Během pár pohybů už jsem se klepala, kroutila, ne-mí-přes......taaaaaaaaaaat. To jsem přesně potřebovala. Nepřestával. Držel tempo. Trochu jsem se vzpamatovala z prvotního orgasmul a chtěla jsem si ho svalama pořádně prozkoumat. Došáhnul přesně tam, kam měl a možná by došáhnul ještě dál. Nevím, jestli se vešel celej. Možná to zjistím v jiný poloze. Ale ale ale ale ne-chce-se-mi-teď-nic-měěě---------nit. Klepala jsem se, zmítala, ale pořád pokračoval, pořád stejný tempo. Tohle bylo nečekaně dobrý.
Je to zvláštní. Vlastně o sobě nevíme vůbec nic, přesto jsme se tak-tak-tak-hle-pro-po-ji-ji-ji-ji-li. A-a-a-a-aaaaani jsem ještě neviděla jeho péro. Pořád držel tempo a já si na něm užívala další vlnu rozškoše. Najednou si mě přitáhnul těsnějc, sevřel mě pevnějc, byl prudší, vevnitř jsem ucejtila jeho cukání a slyšela jsem u ucha jeho hlas. Trochu jako zvíře. Nečekala jsem jakovej projev, když se doteď pohyboval tak kontrolovaně. Ztěžka jsme oddychovali, vyklouznul ze mě, ale ještě jsem neměla dost. Zašeptala jsem do tmy a skoro ticha směrem k místu, kde seděli Máca s Lukášem: ,,Ještě."
,,Já nemůžu, já jsem ženatej a..." vytáčel se Lukáš. Nestihnul to ani doříct. Máca se nenechal přemlouvat. Zvednul se, slyšela jsem zašustění a za chvíli jsem cejtila jeho ruce na mejch bokách, zádech, rozepnul mi skřipec a celej drdol se mi zhroutil do všech stran. Tmavý vlasy jsem měla asi tak do půlky zad. Pohladil mě po nich, zamotal do nich prsty jedný ruky a projel celou dýlku. Přitom ke mně přistoupil o kousek blíž a na krajíček do mě vklouznul. Šla jsem mu zadkem naproti. Byl širokej, musela jsem tomu přivyknout. Pohyboval se ve mně hodně opatrně a jemně. Byl to zajímavej kontrast s tím, že byl celej takovej velkej, oplácanej, vlasatej, vousatej a chlupatej, všechno mu pořád trčelo do všech stran. Teď mu i něco trčelo do mně. Přitahoval si mě rukama k sobě, pořád jsme se pohybovali opatrně a pořád jsem nevěděla, kolik do mě ještě může dát. Byla jsem zvědavá. Cejtila jsem, jak se plnim, jak ho pevně obepínám, aniž bych se o to snažila, jak chci zároveň pořád víc. Když se tak tak dotknul toho správnýho místa v tý správný hloubce, skoro úplně ho ze mě vytáhnul a šel znova. Znova to bylo příjemnější a šlo to snáz. Několikrát to zopakoval a pak se moc pohybovat o trochu lehčejc. Držel mě jemně, dotýkal se mě jemně a pak přitlačil. Popadnul mě jako medvěd, sundal mě z Michala, přetočil mě čelem k němu, strčil dva objemný prsty do mně a začal s nima pohybovat. Opřela jsem se o něj a hrozně se mi klepaly nohy. Tohle asi neustojim. Potřebuju si sednout, lehnout, točí se mi hlava. Jak jsem se mu tak potácela a klepala na ruce, po ruce mu stejkal čůrek mojí šťávy a druhou rukou mě držel, abych neupadla. Kroutila jsem se a tekla, jak když ždímeš mokrý plavky. Pak mě chytil za zadek, přitisknul zádama ke zdi a šoustal mě ve stoje, jako bych nic nevážila. Tohle pro mě byl neznámej pocit. Ještě jsem se nevzpamatovala z....a...To-to-to-hle-ne-ne-ne-ne-ne-ne-ne-pů-jde. Klepala jsem se a křičela. Bylo to nepohodlný, studený, ale zároveň mě ta situace hrozně vzrušovala. Pak mě povalil na postel vedle Lukáše. Proti nim oběma to byl takovej drobnej blonďáček se zelenejma očima. Pro cizí neviňátko. Teď si vedle mě honil péro až to mlaskalo a tušila jsem, že taky nezůstane pozadu. Vstal a našel si místo, ze kterýho líp viděl, jak mě Máca šoustá. Máca měl teď víc místa a tak mě zalehnul a šoustal mě tak, že jsem cejtila jeho váhu na sobě. I to mě vzrušovalo. Šla jsem mu bokama naproti a-a-a-aaaaaaa-to-je-ta-ko-vá-pa-rá-daaaa. Do mýho hlučnýho a zmítavýho chaosu se přidal i ten jeho. Udělal krok ze mě, posadil a hlasitě oddechoval.
Taky jsem oddechovala. Byla jsem už pěkně rozšoustaná, rozpulzovaná, rozcitlivělá... A Michal se vrátil. Zaujal Mácovu pozici a nasadil zase kontrolovaný tempo. Chytil mě za kotníky, popotáhnul mě ze ně aaa teď jsem teprve pocejtila celou jeho dýlku. Vrčela jsem jako divoký zvíře. Michal zachovával tempo, ale přidal důraz. Bylo to skoro až bolestivý, ale tak nějak příjemně. Všechno se točilo, třáslo, klepalo, rozpíjelo, smršťovalo a stahovalo,...a najednou tma. Totální ponor. Můj svět i já s Michalem v sobě jsme zcvrknuli v malou černou kuličku. Všechno tak nahuštěný, všechno tak moc niterný, všechno, v-š-e-ch-n-o mu-sí-ven! Vlna všeho všechno vyhnala ven. Ruce, nohy, všechno se rozprsklo široce do stran, Michala ta vlna vytlačila ven. Všechno muselo ven. Zvuky, tekutiny...rozbrečela jsem se. Klepala jsem se orgasmem, pláčem, štěstím, úlevou... Zpovzdálí ke mně dolíhala hudba. Byla jsem v opojení. Na chvíli se všechno zastavilo. Utichlo. A do mýho prázdýho a čistýho ničeho dolíhal Rob Zombie. Když jsem si to uvědomila, rozesmálo mě to. Celá mokrá, ulepená, s roztelejma očima, černejma kolejema na tvářích a hřbetech rukou jsem se natáhla zase směrem k Michalovi.