Vejlet do neznáma IV

Máca si mě přitáhnul za bradu a díval se mi zblízka do obličeje. Hladil mě po tváři, zajížděl mi do vlasů a díval se na mě s takovou něhou, že jsem to nechápala. Takhle ho neznám Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla.
,,Chceš ještě?" nabídnul se mi Máca. ,,Teda líp, můžeš ještě?"
,,Jo, ještě můžu, ještě chvilku, ještě trochu..." Zadíval se na mě trochu ustaraně, ale pak mě vzal do náruče a dones mě k oknu. Posadil mě na parapet, opět se mnou manipuloval jako kdybych vůbec nic nevážila a...dal mi pusu. Líbal mě. Líbal mě a přitol mě hladil po vlasech, po těle tam, kam mi až spadaly vlasy, zaplítal si do nich prsty a projížděl celou dýlkou. To bylo tak opojný. Tak příjemný, tak správný. Chvěla jsem se jemným vzrušením. Tohle vzrušení je jiný. Jezdil mi rukou po zádech a mapoval citlivý místa. Druhou rukou mi zase zajel mezi stehna, zase mi zajel prstama dovnitř a... tohle byla slušná sprcha. Pohladil mě po tváři a zase do mě vjel ptákem.
Přitlačil a zastavil. A tak jsme prostě byli. Díval se mi do očí, hladil mě, líbal mě, hrabal se mi ve vlasech.
Zůstali jsme tak spojený a jen vnímali to spojení. Já už jsem teda byla na pokraji sil. Hodně jsem se o něj opírala a oči jsem už měla permanentě přivřený, že jsem se dívala jen škvírkama.
Pomalu se začínal pohupovat. Bylo to příjemný, houpavý, zavíraly se mi oči, nechávala jsem se jen unášet. Ruce kolem jeho krku, prsty ve vlasech. Spokojená jako kočka, když ji někdo hladí.
,,Fakt chceš pokračovat? Vždyť už se možná ani neudržíš na nohou."
,,Ještě chvilku," prohrábla jsem mu vlasy, předla jsem mu do ucha jako kotě, ,,nemůžu se tě nebažit. Ještě chvilku. Je to moc hezký..."
Pohupoval se v pomalým tempu. Plnil mě velkým objemem a unášel mě jako proud řeky. Nepřestával mě hladit, líbat, pusinkovat... Nevím, kde se to vzalo. Kde se vzalo tolik něhy?
Opravdu už jsem začínala mít dost. Všechno se rozmazávalo, vzdalovalo, ztrácelo, ale cejtila jsem se v bezpečí... Vadla jsem mu v náruči.
Zvrátil mi hlavu, jemně mě poplácal po tváři. ,,Seš tu se mnou? Končíme." A pak mě zase vzal do náruče, opřel ve sprše, sundal mi zbytek oblečení a opláchnul mě vlažnou vodou. ,,Máš už dost, fakt." Do pokoje jsem se s ním vrátila po svejch. Protože byl ze všech největší, půjčil mi svoje obrovský triko, přetáhnul mi ho přes hlavu a lehla jsem si nějaký nejbližší postele. Ani nevím čí. Chlapi se bavili o doutníkách a odešli. Zůstala jsem tam sama. Promítačka byla vypnutá, velký světlo zhasnutý, nechali svítit v chodbičce. Během chvíle jsem usnula.
Vzbudilo mě, že si na mě někdo skoro sednul. Lekla jsem se. Tonda se vrátil. Taky se leknul. Nebyl rád. Potácel se.
,,Co děláš v mojí posteli?"
,,A co ty? Proč máš ruku od krve? Co se stalo?"
,,Rozbil jsem popelník, říznul jsem se, když jsem sbíral střepy."
,,Nejseš na takový chlastání už trochu starej?"
,,Někde jsme tu měli lékarničku, takovou na zip."
,,Jo ty myslíš tu plnou kondomů, jo? Myslíš, že to bude stačit ošetřit kondomem?"
,,Jak víš o těch...?"
,,Jo, někde tu byla. Naposled jsem ji viděla na tom stolku u tý postele s tmavou dekou."
Tonda měl hrozně tupej výraz, takže jsem se musela odkrejt a vstát a tu lékarničku najít, abych ho ošetřila. Přitom mi vykouklo kus zadku, takže bylo vidět, že nemám kalhotky.
,,Počkej, proč vypadáš jako Marcel? Nemělas předtim šaty? Karneval je až zejtra." Ožrale se zasmál a pak mu to asi začalo docházet a úsměv mu zmizel. ,,Ten parchant. Vy jste...? On věděl, on mi slíbil, my jsme...my jsme si slíbili, že ani jeden...a Lukáš taky."
,,Cože? Zpomal proud myšlenek, jedno po druhým. A pojď se mnou do koupelny." V lékarničce jsem sice nenašla žádnej septonex, ale v placatce byla vodka a krom náplastí jsem tam našla i malej obvaz s poštářkem. Šel se mnou do kouplny. Dala jsem mu ruku pod studenou vodu. Rána nebyla nijak hluboká ani velká, spíš tam měl nějakej bordel. Bordel jsme spláchli studenou vodou, pak jsem mu ránu polila vodkou a pak jsem mu to zavázala. I s mašličkou. Zíral na to, jako kdyby viděl obvaz poprvé v životě. ,,Tak, hotovo." a cvrnkla jsem ho mezi oči. To má za to, že mě vytáhnul s postele. Bolelo mě celý tělo. Bolelo mě i existovat.
Teď tam seděl na posteli, zíral do blba a něco si mumlal. Vypila jsem snad litr vody a teď, pokud mám bejt ještě chvíli vzhůru, bych si dala kafe. Teď by se hodilo mít župan. Šla jsem do chodbičky mrknout se na věšák, jestli nenajdu něco, do čeho bych se mohla schovat, ať tu necourám po chodbě zabalená v dece jak v americký romanťárně.
Na věšáku visel dlouhej černej kabát. No tak paráda. Hned jsem do něj vklouzla a automaticky, aniž bych o tom přemejšlela, jsem zajela rukama do kapes a zalovila v nich. Nahmatala jsem zapalovač, žvejky, bonbón, kapesník a drobáky. Když jsem vytáhla hrstičku drobáků z kapsy, za nehtama mi ulpěl vysypanej tabák. No jistě. :) Z drobáků jsem si vytáhla dvacku a zbytek vrátila zpátky. Aspoň si teď nemusím o dvacku říkat Tondovi.
Někdě na chodbě jsem asi zahlídla automat na kafe. Vyplížila jsem se v kabátě chodbou a doufala, že snad nikoho nepotkám - jen ten automat na kafe. A - našla jsem ho. A v něm kafe za dvacku. Výborně. Zrovna když automat zarachotil, po schodech nahoru přicházeli Michal, Máca a Lukáš - v dobrým rozmaru a načuchlý doutníkovým kouřem. Aaaaaa už mě zmerčili.
,,Kdopak mi to tu loupe perníček? A kdopak to má nasobě můj kabát?"
,,Asi ten, kdo si od tebe půjčil dvacku," zašklebila jsem se neadresně, spíš tak sama sobě pod vousy.
,,Proč nespíš?" zeptal se Máca a shlížel na mě dolů, takže jsem si se svým metrem šedesát připadala jako hobit v přítomnosti Gandalfa.
,,Tonda se vrátil" vydechla jsem. ,,A ne zrovna v dobrý stavu. Viděli jste ho?"
,,Jo, blbnul venku s flaškou tuzemáku. O ničem jiným nevím."
,,No, to taky. No tak uvidíte v pokoji. Vzbudil mě. Ošetřila jsem ho. Něco říkal... Něco o Mácovi a Lukášovi. A pak se rozbil a teď tam sedí a čumí do jednoho místa. Jsem ráda, že nezvrací."
,,Jak ošetřila? Co? Vždyť mu nic nebylo, ne?" ,,Co o mně říkal?"
,,Když přišel, tak bylo. Ale neumře na to."
Vzala jsem si svoje kafe a všichni jsme šli dovnitř. Tonda seděl na posteli, zavřený oči, padala mu hlava a s ní pomalu i celý tělo. Posadili jsme se kde se dalo, popíjela jsem si kafe z automatu, už zase oděná jenom v pánským triku a...co teď? Když jsme se tu tak sešli, všichni relativně dobře naložený, mohli bychom si promluvit, ať se pak následující dny nemusíme ježit a cejtit trapně.
Přemejšlela jsem, jak začít. Teda snažila jsem se něco vymyslet, ale vůbec mi to nemyslelo. Byla jsem utahaná a ten krátkej spánek mě spíš rozbil než osvěžil.
Tondovi se pomalu sesouvalo tělo na koberec.
,, Proč jsi ho tenkrát vlastně odmítla?", zeptal se Lukáš.
,,Tak se na něj podívej, co dělá ještě teď se svým životem. Já jsem už v nácti potřebovala někoho zralejšího. Tonda tam není ani teď. Na to je to, že holky vyzrávaj rychlejc než kluci, pořád moc slabej argument."
,,A to tě nenapadlo, že ty kravíny, co dělal, dělal pro tebe?"
,,Ne, to těžko. Pro mě určitě ne. A jestli si myslel, že jo, tak to fakt špatně odhadnul."
Takhle jsme ještě chvíli pokračovali, ale vlastně jsme se nikam nedostali. A stejně jsme nemluvili o tom podstatným. Jestli budeme dělat, že se nic nestalo nebo jestli budeme pokračovat.
,,Hele, já už bych to dneska zalomil," zívnul Lukáš.
,,Kolik je vůbec hodin? Ani nevím, kde jsem si nechala kabelku s mobilem. Nemám ponětí o čase."
,,Kabelku máš tady na věšáku a bude devět." oznamoval Michal s úsměvem. Ale taky vypadal dost unaveně. ,,Můžeš zůstat tady, jestli chceš. Akorát tu je taková věc..." vzal mě do vedlejšího pokoje. V něm bylo letiště. V pokoji, kde jsme byli doteď, byly dvě klasický devadesátky postele a dvě křesílka. ,,Původně jsme si říkali, že letiště zbyde na ty dva, který dorazej jako poslední. Ale jestli chceš..."
,,Jo, chci. Lehnu si mezi vás." Vlastně to už chvíli viselo ve vzduchu. Kafe jsem ani nedopila a přesunula se rovnou doprostřed ustlanýho letiště. Michal si šel pro svoji pomrdanou chlupatou deku a vlez si vedle me. Máca z druhý strany.
Tahle situace mi vlastně dělala moc dobře. Na co mít jednoho, když můžu mít dva. Navíc když si ty dva navzájem nevaděj. Lukáš nám zavřel dveře a v místnosti zůstala jen tma a my. Ležela jsem na zádech mezi nima, oni ke mně oba leželi bokem trochu namáčknutý a měli přeze mě položenou ruku.
Dobrou noc.