Kapitola XXV: Společné ráno
Zůstal jsem u něj celou noc. Když se ráno probudil, v jeho očích už nebyl strach ani nejistota, ale zvláštní, hluboký klid. Pochopil, že i když jsem si ho získal tvrdě a nekompromisně, teď jsem tu byl pro něj a měl jsem v úmyslu ho chránit. Od té noci už jsem pro něj nebyl jen obyčejný seřizovač. Stali se z nás partneři. V práci jsme sice dál hráli dokonale promyšlenou hru na přísného mistra a jeho odtažitého podřízeného, ale oba jsme přesně věděli, jaká je pravda. Jakmile šichta skončila a nasedli jsme do mého Peugeotu, svět patřil jen nám dvěma.
Kapitola XXVI: Ranní rituál
Vstal jsem dřív než on. Venku vládla ještě tma, ale v ložnici zůstávalo sálavé teplo společné noci. David ležel v posteli úplně nahý, napůl odkopnutý zpod peřiny. V slabém světle z ulice jsem si všiml, že se jeho tělo probouzí dřív než on sám. A já na tom byl podobně. Ten pohled na obávaného mistra, jak je v tuhle chvíli absolutně bezbranný, odhalený a přirozeně vzrušený, mě nenechal chladným. Do budíku zbývalo patnáct minut. Čas, který patřil jen nám, než se z nás před ostatními zase stanou odtažití kolegové. Přisunul jsem se k němu pod peřinu, přitiskl se tělem na jeho horká záda – a David musel v ten moment ucítit i mé vzrušení. Naklonil jsem se k němu a do ucha mu zašeptal: „Davide, ty jsi ale pořádný chlapák...“ Cítil jsem, jak sebou leknutím i touhou trhl a okamžitě se boky přitiskl přímo k mému rozkroku. Věděl, že ranní šichta za chvíli začne, ale v tuhle chvíli jsem byl jeho jediným šéfem já.
Kapitola XXVII: Snídaně v napětí
Využil jsem těch zbylých patnáct minut beze zbytku. Pomalu jsem zajel rukou pod deku, přejížděl prsty přes jeho horkou kůži až k rozkroku a pevně ho stiskl. David jen tlumeně vydechl a zavřel oči. Cítil jsem, jak se pode mnou napíná a jak je jen krůček od vrcholu. Ale přesně v ten moment jsem přestal. Chladně jsem vstal z postele, nechal ho tam ležet v agónii neukojené touhy a šel do kuchyně vařit kávu. Za chvíli se dopotácel za mnou. Vypadal rozcuchaně, zmateně a zrychleně dýchal. Měl na sobě jen černé boxerky, ve kterých se jeho přirození zřetelně rýsovalo – jasný důkaz toho, co jsem v něm před chvílí probudil. Postavil jsem před něj hrnek. „Dobré ráno, Davide,“ pronesl jsem věcně, zatímco on se neodvážil zvednout oči od stolu a marně se snažil skrýt svoje vzrušení.
Kapitola XXVIII: Cesta k branám továrny
„Davide, za chvilku vyrážíme,“ řekl jsem nekompromisně. „Jak to uděláme, abychom nebyli nápadní? Pojedeme spolu, nebo jedeš autobusem?“ Zaváhal jen na vteřinu. Bylo vidět, že se v něm pere strach z prozrazení s touhou být mi nablízku. „Ne... pojedeme spolu,“ vydechl roztřeseně. „Kdyby se někdo ptal, řekneme, že jsi mě nabral cestou.“ Jen jsem se pousmál. Sešli jsme k mému Peugeotu. Celou cestu k továrně bylo ticho v kabině prosyceno vzrušením nás dvou, které přerušovalo jen jemné vrnění motoru a jeho zrychlený dech. David se díval z okna, nervózně si uhlazoval montérky a přemáhal zbytek ranního vzrušení. Když mi položil svou ruku na stehno a u bran fabriky jsme uviděli první kolegy, cítil jsem, jak vedle mě na sedadle na vteřinu ztuhl.
Kapitola XXIX: Hra na schovávanou
Jakmile jsem zastavil na parkovišti před fabrikou, David se vteřinově změnil. Vyskočil z auta jako střela. Jen v rychlosti přes rameno nahlas houkl, aby ho slyšeli i kolemprocházející kolegové: „Díky za svezení!“ Pak zmizel v útrobách fabriky směrem ke své kanceláři. Sledoval jsem ho, opřený o volant svého Peugeotu, a v duchu se usmíval. Myslí si, že tímhle rychlým divadýlkem před ostatními něco skryje, ale pro mě je to jen další důkaz toho, jak moc pro něho znamenám – a jak obrovský strach má z toho, že by někdo odhalil, co mezi námi je, nebo na nás poznal, co jsme ještě ráno v posteli vyváděli.
Kapitola XXX: Ozvěny v šatně
V klidu jsem došel do šatny a začal se převlékat. Zatímco jsem si rozvazoval boty, z vedlejší uličky mezi plechovými skříňkami se ozval tlumený hovor. „Hele, všiml sis mistra a toho nového seřizovače?“ spustil tichým hlasem jeden z chlapů z linky. „Mám takový dojem, že spolu něco mají... Ten seřizovač se tu s nikým moc nebaví, o ženských ani slovo a mistr z něj v poslední době nějak vyměkl...“ Druhý odpověděl trochu pochybovačně: „Ale prosím tě, nech si to. Prý si jen oba chrání soukromí a nechce se jim v práci řešit drby.“ Seděl jsem tam s montérkami v rukou a na tváři se mi mihl jemný úšklebek. Ti chlapi v šatně neměli ani tušení, jak blízko jsou pravdě – a že udělám cokoliv, aby to pro ně zůstalo jen u pouhých dohadů.
(Všechny postavy a události v této povídce jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami či místy je čistě náhodná.)
Pokračování podle zájmu
