Kapitola XXXI: Výslech u mašiny
Došel jsem k mašině, nahodil systém a soustředil se na práci. Netrvalo dlouho a objevil se u mě jeden z těch zvědavců ze šatny. Začal kroužit kolem, nejdřív nezávazně mluvil o počasí, ale pak se rychle pokusil stočit řeč k mému soukromí. Chtěl vědět, odkud jsem a co dělám po šichtě.
Podíval jsem se na něj tím svým pohledem, který spolehlivě mrazí.
„Nezlob se, ale o tomhle se bavit nebudu, to je moje soukromí,“ utnul jsem ho rázně. „Jestli chceš něco řešit, tak práci. Jasný?“
Viděl jsem, jak zamrkal – takovou bariéru nečekal. Nedalo mu to a zkusil to napřímo: „Všimli jsme si, že jsi přivezl mistra. Znáte se nějak blíž?“
S naprostým klidem a bez mrknutí oka jsem odpověděl: „Ne. Jen jsem ho ráno potkal u zastávky, tak jsem ho vzal. Byla to náhoda.“
Ten chlap jen pokýval hlavou a radši se vypařil. Vyhrál jsem další kolo a věděl jsem, že pro tuhle chvíli je klid.
Kapitola XXXII: Spojenectví za sklem
David to celé sledoval ze své prosklené kanceláře. Viděl jsem ho na dálku, jak ztuhl u okna a nervózně pozoroval každý pohyb mých rtů. Nechal jsem ho v tom napětí schválně chvíli dusit. Pár minut jsem se věnoval seřizování a teprve pak jsem se s výkresy v ruce vydal k jeho dveřím.
Zavřel jsem za sebou, otočil klíčem a v místnosti okamžitě zavládlo napjaté ticho. Přepadla mě silná touha. David na mě upřel pohled plný děsu ze stínu odhalení, ale i skryté, neovladatelné touhy. Rychle jsem mu šeptem vysvětlil, jak jsem toho zvědavce odpálkoval historkou o zastávce. Udělal jsem krok k němu, vzal ho za ruku a přitáhl si ho těsně k sobě. Cítil jsem, jak se mu dlaně potí a jak mu zrychleně bije srdce.
Sjel jsem dlaní níže, přitiskl se k němu tělem a pevně mu stiskl zadeček přes látku kalhot. David potlačil vzrušené heknutí a zaklonil hlavu.
„Neboj se, to zvládneme. Ochráním nás,“ zašeptal jsem mu přímo do ucha a lehce ho kousl do lalůčku.
V ten moment v něm zábrany definitivně povolily. „Chci tě...“ vydechl tiše. Odjel na židli od stolu a rukou si přejel přes rozkrok, kde už byla přes kalhoty vidět obrovská, napnutá boule.
Na nic jsem nečekal. Pomalým pohybem jsem si před ním klekl na kolena. David křečovitě sevřel opěrky židle, když slyšel cinknutí vlastní přezky a chladný zvuk jezdce zipu. Stáhl jsem mu kalhoty i s prádlem a do dlaně mi okamžitě vklouzl jeho tvrdý, horký penis.
Uchopil jsem ho pevně u kořene a poprvé ho vzal do úst. David hlasitě nasál vzduch a zaklonil hlavu až k opěrce. Rychlým, rytmickým pohybem jsem přejížděl po celé jeho délce, zatímco jsem cítil, jak se mu stehna třesou nevydržitelnou touhou. Každý můj pohyb ho přiváděl blíž k šílenství. Dlaněmi mi přelítl do vlasů, jemně mě k sobě přitlačoval a z hrdla se mu dralo tlumené, přerušované sténání, které marně zkoušel dusit.
Šel jsem nadoraz. Po pár vteřinách divokého tempa Davidovo tělo úplně ztuhlo, prsty mi zabořil do kštice a s hlubokým, odevzdaným vydechnutím se mi přímo v ústech nekontrolovatelně vyvrcholil.
Pomalinku jsem se zvedal a cítil v ústech horkou chuť jeho odevzdání. „Líbilo se ti to?“ zeptal jsem se tiše s lehkým úsměvem.
David, ještě rozklepaný, s narudlými tvářemi a lapající po dechu, jen tiše odpověděl: „Ano... bože, ano.“
Rukama se mu pořád projížděla třesavka, když si zvedal a zapínal kalhoty. Při odchodu jsem se u dveří otočil a věnoval mu mrazivě pevný pohled: „Udržíme to v tajnosti tak dlouho, jak budeme chtít. Rozumíš?“
David jen mlčky přikývl. V tu chvíli pochopil, že i když hraju tvrdou hru, tady ve fabrice jsem jeho jediná jistota.
Kapitola XXXIII: Divadlo pro fabriku
Vyšel jsem z Davidovy kanceláře a v tu vteřinu jsem změnil tvář. Nasadil jsem výraz chlapa, kterého právě něčí neschopnost pořádně vytočila. Abych to divadlo dotáhl do dokonalého konce, vzal jsem za kliku a vší silou za sebou třísknul dveřmi.
Rána se rozlehla halou a na moment přehlušila i hluk strojů. Pár chlápků se okamžitě otočilo. Viděli mě kráčet k pracovišti se sevřenými rty a naštvaným krokem. Ten zvědavec ze šatny jen uznale pokýval hlavou, jako by si v duchu říkal: „Aha, tak ho mistr přece jenom sjel za to ranní svezení...“
Uvnitř jsem se musel usmívat. David tam za sklem sice seděl s bušícím srdcem a tělem ještě horkým z mých doteků, ale věděl, že tohle gesto mu před celou firmou právě zachránilo krk.
(Všechny postavy a události v této povídce jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami či místy je čistě náhodná.)
