Chvíle klidu

Žánry: Maledom, elektro, bondage

Mám rád tyhle chvíle. Chvíle relativního klidu, kdy si člověk v klidu sedí v křesle a pozoruje divadlo, které se před ním odehrává. Divadlo bolesti, touhy, poddání..

Je moc roztomilá, jak se tak svíjí na zemi, svázaná a neschopna jiného pohybu, než které udávají
elektrické šoky, dvě elektrody na bradavkách, dvě na vnitřních stehnech. Vždy se tak krásně začne klepat, když elektřina sepne a začne jí proudit skrz tělo. Položím skleničku na stoleček který mám v obýváku hned vedle křesla a přijdu k ní. Na zkoušku jí zajedu rukou mezi nohy. Zvlhla. Zkoumavě si mazlavou tekutinu rozetřu mezi prsty.
Zajímavé.
Popadnu ji za bradu a natočím ji tak, aby se na mě musela podívat. Pohled má trochu mimo, přesto v jejích očích stále vidím vzdor. Ona se snad nepoučí. Co ona nedokáže pochopit na tom, že je má. To neumím pochopit zase já. Ironické.
Chytnu ji pod krkem, zatím něžně. Prohlížím si její obličej, její pohled, to, jak jí na krku vždy vyběhne žíla, když její tělo vystavuji extrémním situacím. Je úžasné, co všechno je schopná snést a přesto být krásná.
Stále se jí dívám do očí zatímco druhou rukou zavádím svůj penis mezi její nohy. Krásně zakňučí
když do ní proniknu. Co jen chtěla ? Chtěla se snad omluvit za to, že se mnou nejednala s respektem? Kdo ví, roubík vše tlumí a ke mě se donáší jen slastné kňučení.
Neváhám, nemám proč a tak hned na první příraz jdu až po kořen. Cítím, jak se mi pod rukama vzpouzí a snaží se mi vyvléct, ale ona i já víme, že je to marné. I kdyby se jí to povedlo, pořád je pevně svázaná a tak opravdu daleko nauteče. Ani se neodplazí.
Je na ní vidět, že je unavená, malé kapičky potu jí stékají po těle a ona nosem rychle oddechuje jak se snaží doplnit kyslík, který svaly tak rychle spotřebovaly.
Další příraz. A další. Vždy téměř ven a pak zase úplně dovnitř. Pokaždé je slyšet tlumený výkřik a obličej se jí zkřiví bolestí. Jistě, nebyla připravená. Ale to mě nijak netrápí. Aspoň je krásně úzká a já si tak můžu užít ještě o něco víc.
V přírazech pokračuju, jednou rukou jí držím pod krkem, druhou si přidržuju její bok. Za chvíli se kňučení mění skoro až v tlumený křik a po očích se jí kutálejí slzy. Ale jen chvilku, než si zvykne a hlavně než se smíří se svým osudem, pak už zbývá jen zoufalá prosba o kyslík, když se blížím do finále.Její obličej je na konci téměř fialový, když jí pouštím a slézám z ní, vykapává z ní semeno..stále dýchá, hrudník se chaoticky zvedá nahoru a zase klesá dolů jak se snaží dohnat dluh.

Sedím vedle ní a hladím jí po hlavě, kterou si opřela o moje stehna. Na krku bude mít otlaky a modřiny na zadečku z předehry budou chtít taky ošetřit, ale jinak bude v pořádku. Hladím jí, říkám jí jak je šikovná a že se na ní nikdy nezlobím. Ví za co ten trest byl, ví, že si ho zaslouží a slibuje, že už to příště neudělá. Spokojeně se usmívám a dávám jí napít.