Oheň a popel: Spiritualita

Oheň a popel: Duchovní alchymie vs. mýtus o léčení

​Rozhodl jsem se začít psát i o této cestě. O cestě, která nehledá úkryt v bezpečí průměrnosti, ale odvahu k absolutní celistvosti. Cítím, že v tomto prostoru plném „zjemňování“ a „léčení“ chybí hlas, který by se zastal pravdy ohně a dravosti. ​ V dnešní době se rozmohl nebezpečný duchovní nešvar: snaha „léčit“ a „korigovat“ vše, co v lidské duši plane příliš silně. Pod maskou soucitu se plíživě šíří přesvědčení, že každá intenzita, každý extrém a každá hluboká touha po hraně je jen důsledkem „zranění“ nebo „traumatu“. ​Je to však hluboký omyl vnímání. ​ Cesta dravosti není nemoc. Zatímco mnozí nabízejí „zjemňování“ jako lék, zapomínají, že duše někdy potřebuje oheň k tomu, aby spálila masky falešné slušnosti. To, co je z pohledu povrchní psychologie nazýváno „extrémní preferencí“, může být v rovině ducha posvátnou alchymií. Je to proces, kde se člověk skrze intenzitu dotýká samotného jádra své existence. ​ Nazývat touhu po hloubce a dravosti „útěkem před emocemi“ je projevem duchovní pýchy. Je to snaha zkrotit to, co je nezkrotitelné. Pravé spojení nevzniká v sterilním prostředí „vzájemného schválení“, ale v ohni pravdy, kde se potkává dravost s odevzdáním.

​Budu o těchto hloubkách psát dál. Bez omluv a bez snahy se zalíbit těm, kteří se bojí vlastního stínu. Nepotřebujeme být spaseni ze své vášně. Potřebujeme ji proměnit v uvědomění. Ale to se neděje útěkem k jemnosti, nýbrž projitím přímo středem ohně.