Vakuová služka .. dil druhý

Cvak.
Poslední zip kufru se zavřel. Tma byla absolutní.
Plynová maska bez očnic tě držela v permanentním vakuu ticha a vlastního dechu. Hadice vedla ven – tenkým otvorem v kufru, přes který sis mohla brát jen tolik vzduchu, kolik Ti Pán dovolil. Sluchátka v uších nepřestávala. Žádná hudba. Jen Tvůj hlas – Tvůj vlastní, nahraný, zkreslený, opakující se ve smyčce.
„Jsi hloupá, bezcenná latexová díra. Tvé tělo už nepatří tobě. Tvé myšlenky už nepatří tobě. Tvé orgazmy už dávno nepatří tobě.“
Pak pauza.
A znovu, pomaleji, jako by Ti to někdo vtiskával do lebky přímo jehlou:
„Budeš se učit pět věcí. Opakuj je v hlavě po každém impulsu. Pokud je zapomeneš – elektro se zdvojnásobí. Pokud je řekneš špatně nahlas, až Ti to dovolím – přijde trest, který si neumíš představit.“

Tělo slouží.
Ústa mlčí, dokud nejsou použita.
Oči nevidí, pokud Pán nedovolí.
Rozkoš je odměna, nikoli právo.
Bolest je učitel, nikoli nepřítel.

První série impulzů přišla asi po deseti minutách jízdy autem.
Nejdřív slabiny – krátké, ostré bodnutí. Pak hlubší, pulzující vlna v análním tunelu. Střídalo se to. Rychle – pomalu – rychle – pauza – velmi pomalu – a najednou krutý výboj, který Ti prohnul celé tělo dovnitř latexového vaku.
Počůrala ses podruhé. Teplé to stékalo po stehnech, mísilo se s potem, vsávalo se do latexu. Cítila jsi to jako další vrstvu ponížení – a zároveň jako důkaz, že Tvé tělo už poslouchá někoho jiného.
Kufr se najednou zvedl.
Nesen. Ne autem. Nesen rukama.
Schody dolů. Pak dlouhá chodba – slyšela jsi ozvěnu kroků. Pak další schody. Pak těžké dveře. Kovové.
Konečně cvaknutí zámku.
Kufr položen na zem. Zip otevřen.
Ale vakuum zůstalo.
Někdo Ti uvolnil hadici plynové masky – jen na zlomek vteřiny. Nasadil Ti hadičku s tekutinou. Chuť – slaná, hořká, proteinová. Nutriční roztok. Žádný výběr. Polykej, nebo se udusíš. Polykała jsi.
Pak zase ticho.
A najednou – hlas už ne ze sluchátek.
Přímo před Tebou. Blízko. Velmi blízko.
„Dnes začíná tvůj první den nulové identity.
Nebudeš mít jméno. Nebudeš mít oblečení, pokud já nerozhodnu. Nebudeš mít orgasmus, dokud neprojdeš minimálně 72 hodin bez jediného selhání v těch pěti pravidlech.“
Prsty v latexových rukavicích se dotkly Tvých bradavek přes gumu – jen lehce. Pak sevřely. Pak kroutily.
Elektro se spustilo znovu – tentokrát synchronizované s tím kroucením.
Křičela jsi do roubíku. Maska to pohltila. Nikdo kromě Něj to neslyšel.
„Teď Ti dám první test poslušnosti.“
Otevřel vak.
Ale ne úplně. Jen natolik, abys mohla vylézt – stále v latexu, stále s maskou, pouta za zády, lokty svázané, roubík na místě.
Položil před Tebe kovovou misku.
V ní – voda. Nic víc.
„Napiješ se jako zvíře. Jazykem. Bez rukou. Bez zvednutí hlavy výš než deset centimetrů nad zem. Pokud ukápne jediná kapka mimo misku – dostaneš 30 minut elektro v maximální intenzitě, kterou vydržíš.“
Klečela jsi.
Sklonila hlavu.
Jazyk ven.
Lízala.
Každý pohyb byl boj – s gravitací, s roubíkem, s nutkáním se narovnat, s hlasem v hlavě, co Ti opakoval:
„Jsi hloupá, bezcenná latexová díra…“
Když jsi dopila, zvedl Ti hlavu za filtr masky.
„Gratuluju. První úkol splněn. Teď přichází druhý.“
Přitáhl si Tě za řetízek, který Ti předtím připnul k obojku přes latex.
Vedl Tě po čtyřech tmavou místností.
Cítila jsi dlažbu. Studenou.
Pak něco měkčího. Gumový podklad.
Pak Tě postavil na kolena a připoutal Ti řetěz k podlaze – krátký. Nemohla jsi vstát, nemohla jsi se otočit.
„Teď budeš čekat.
Kolik hodin? To nevíš.
Možná přijdu za hodinu. Možná za den. Možná až za dva.
Během čekání se budeš učit novou mantru. Nahlas. Každých pět minut. Pokud přestaneš – senzory to poznají a elektro se spustí automaticky.“
Přiložil Ti k uchu malý reproduktor.
„Opakuj: ‚Děkuji, že mě Pán ničí a přetváří. Jsem vděčná díra, která nemá právo na vlastní vůli.‘“
A odešel.
Dveře se zavřely.
Ticho.
Jen Tvůj dech přes filtr masky.
A nutkání začít mluvit.
Začala jsi.
Tichounce.
Pak hlasitěji.
Slzy stékaly pod masku.
Ale pokračovala jsi.
Protože jsi věděla.
Že tohle není trest.
Tohle je teprve začátek výcviku.
Konec druhé části.