Doteky mezi kapkami

Koupelna má dvě tváře. Umí být tichá a něžná… a pak taky hladová.

Sedíme ve vaně tak blízko, že se ani nemusíme dotýkat, abychom se cítili. Ona mi pomalu sklouzne na hruď, zády ke mně. Hlavu mi položí na rameno a zavře oči. Masíruju jí krk, ramena, pomalu, palci kroužím tam, kde se celý den drželo napětí. Voda je horká, dech klidný. Když se jí dotknu prsou, není to výzva, ale pokračování důvěry. Leží na mně, úplně uvolněná. Kůže na kůži. Dva rytmy srdce, které se postupně sladí.

Otevře oči a podívá se na mě přes rameno. Ten pohled není nevinný. Jen krátký úsměv, sotva znatelný. Vím, že tahle koupel nemusí zůstat klidná.

Sprcha má jiné kouzlo. Jen v ní stroze nestojíme a nečekáme, až nás zchladí první kapky vody.

Voda po nás stéká proudem, kluzká kůže se o sebe tře, aniž bychom to museli plánovat. Dlaně si nacházejí cestu samy. Myju ji, ona mě. Smích se mísí s dechem, sprcha duní a svět za sklem přestává existovat.

Najednou už nejde o jemnost. Pohyby jsou rychlejší, blíž, těsnější. Ona se opře o zeď, předloktím si najde oporu. Voda jí stéká po zádech a já cítím, jak se všechno zklidnění mění v syrovou energii. Není v tom něha, ale chtíč. Ne ticho, ale rytmus.

A přesto, pořád je to o důvěře.

Na tom je společná koupel nejkrásnější. Že se v ní dá být něžný i divoký. Že jedna minuta je o masírování krku a zavřených očích… a druhá o přitisknutých tělech a zrychleném dechu.

A pak přijde otázka.

Je tohle pro každého?

Někdo miluje sdílení. Doteky, vodu, těsný prostor, kde není kam utéct. A ani není proč. Jiný si koupelnu chrání jako poslední místo samoty. Chvíli, kdy se nechce nikoho dotýkat, ani být dotýkán.

Možná je odpověď jednoduchá. Společná koupel není povinnost. Je to nabídka. A největší intimita možná není v tom, že se svlékáme spolu… ale že respektujeme, když někdo chce zůstat ve vaně sama, sám.