Blouznění mysli

Je brzké ráno, sluneční paprsky hladí moji tvář a já se pomalu probouzím. První otevření mých očí a můj pohled směřuje na prázdný polštář vedle mne. Není tam známá tvář, není tam onen úsměv, který mi tam chybí, který jsem tolik miloval. Nikdo tam neleží. Rychle tedy vstanu a jdu dolu do kuchyně a obýváku. Nikde nikdo. Kouknu na balkon a ani tam nikdo nekouří. Není koho se zeptat : Lásko, dáme si kávu ? Všude je prázdno. Pomyslně se kouknu na svůj obraz před sebou a říkám si. Už není, kdo by si s tebou dal kávu, vše je pryč. Odejdu do kuchyně, napustím vodu do konvice, ze skřínky vyndám hrnek, připravím kávu na zaliti . Cítím strašné prázdno .. něco mi říká ať se rozhlédnu, ale proč, co vlastně hledám? Můj vnitřní hlas se ozve znovu … Víš to moc dobře co hledáš, jen sis ještě nepřiznal, že je to pryč! Oči posmutní, hrdlo se sevře. Cvakla konvice. Vše dělám po paměti jako tomu bylo mnohokrát. Jako vždy ji nesu ke stolu do pracovny. Usedám za stůl s hlavou plnou vzpomínek na časy snad dávno minulé, ale tak krásné. Na časy radosti, veselosti, touhy a štěstí. Nevím, jak dlouho tam nehnutě sedím s pohledem upřeným tam někam do prázdna. V tom se ozve zvuk podobný krokům, zpozorním, zaposlouchám se o něco více a zvědavěji, srdce začne tlouci zrychleně, dech se tají. Opět se ozve vnitřní hlas. Jsi blázen, dům je prázdný, mockrát jsi již tento pocit zažil .. Po každé hádce, pokaždé když odešla a zůstal jsi sám, pokaždé když jsi měl pocit, že se to nevrátí. Tvůj mozek pravdu znal, jen srdce stávkovalo, aby nemuselo vnímat skutečnost. Odpovídám sám svému hlasu. Vím, máš samozřejmě pravdu, nedokázal jsem to vzdát, ale musím. Při této myšlence srdce zabolí a hlavou prolítne, jak by to mohlo být krásné kdyby …… Jenže život nezná kdyby. Upíjím svoji kávu a v tom si uvědomuji, že před sebou mám na notasu puštěny písničky. Ano ty, které jsem kdysi neposlouchal sám. Není koho obejmout, nelze slyšet známý hlas. Hudba ke mne mluví a já ji rozumím jako tomu bylo vždy. Jen ten pocit je diametrálně odlišný. Hlavou mi prolítne spousty textů, které jsem kdy četl, slyšel nebo sám napsal. Některé o životě, jiné o lásce, další o bolesti a další prostě jen popisující pocity, které se v někom z nás odehrály.

                              ********************************

,, Se vším a bez všeho beru tě lásko, a ani nevím, kde jsi a s kým. A kdy zas přijdeš, sfouknout mi pel z mých motýlích křídel, tak hloupě zasněných. V tvých očích je smích a v mých slzy. Co mám z nich? ¨

                              ********************************

Ne každý Ti je přítelem, kdo do očí se ti staví, kdo v neštěstí tě neopustí, ten přítel tvůj je pravý. Proto při volbě svých přátel vždy opatrná buď, ne nikdy podle zevnějšku, nýbrž dle svého srdce suď.

                              ********************************

Měsíc se s nocí líbá, já nemám s kým. Na černý samet oblohy kdosi rozsypal číši diamantových slz. Půlnoční vlak zahoukal jako sýček, co přináší smutné zprávy. Jen horké slzy mi dělají společnost a tak tu sedím sám pod tou černou klenbou a myšlenky mne zasypávají jako tmavý těžký déšť.

                              ********************************

Co vše vlastně dokáže člověk změnit a ovlivnit? A to co dokáže, je toho dost a stačí to ? Žádný život není tak dlouhý, abychom viděly všechny krásy světa, abychom slyšely všechnu krásnou hudby, viděly veškeré krásné a poutavé filmy, uskutečnily setkání s lidmi, kteří za to setkání rozhodně stáli. Nic z toho stihnout nelze a tím nelze srdce, hlavu ani jakékoliv další vjemy naplnit štěstím a i přes to, jsme to právě mi lidé, kteří nesprávným chováním, nesprávnými rozhodnutími ubíráme nejen sobě čas na možnost těchto krásných chvil zažít co nejvíce a tyto krásy utápíme ve zbytečnostech. Plýtváme vteřinami, minutami, hodinami, dny a onen promarněný čas s přibývajícími roky narůstá. Ano, i já chyby dělám a oním časem často nepochopitelně plýtvám. Kolikrát jsem za život četl či slyšel frázi .. vždyť jsem jenom člověk a ten chybuje. A to má být omluva, vážně ?

Kdysi někdo napsal :

Kdybych měl velikej hever a správnou náladu, K jihu bych posunul sever a východ k západu. Eskymák by se nemusel tak teple oblíkat a bratr z východu, na západ utíkat. Pozvedl bych všechny země a srovnal úrovně, Všude by bylo stejně či alespoň podobně. Nikde by nebujel plevel a neřádila smrt, Kdybych měl velikej hever, jenže mám ….prd

Kolik je nás, co takový hever máme ?? 😊 😊 😊

A v závěru svého přemítání mi dovolte rozloučit se verši, které mám moc rád …..

Lásky si važme vždy i v mládí a s léty stále vroucněji, Láska to není hladit, vzdychnout, vodit se s Lunou v aleji. Přijdou i mraky, nečas, tíseň. Pak zkřehlé, kdo nás zahřeje? Láska je jak dobrá píseň a dobrou píseň složit těžké je.