Mám krize rád...

Chlap není slabej. Teda aspoň některej. Jen ho zabije nuda.

Občas někde zaslechnu, že chlapi jsou slabí a neumí být ženě oporou. A vždycky mě to trochu zarazí, protože vlastně nevím, jak to mají ostatní. Možná jo, možná jsou v těch krizích neschopní. Nevím.

Já to mám ale úplně jinak.

Když přijde krize, ať už je to průser ve vztahu, v životě, nebo oba padáme na hubu, dokážu zabrat. V tu chvíli jsem přesně ten chlap, jakýho by každá ženská chtěla. Klidnej, pevnej, milej, opora. Ten, co to drží pohromadě.

A funguje to.

Jenže pak přijde něco mnohem horšího než krize.

Klid, rutina, všechno „v pohodě“, nikdo nic neřeší, nic se neděje.

A já, já jdu úplně do hajzlu.

Najednou nejsem ten dokonalej chlap. Jsem spíš hajzl, co má problém udržet pozornost doma a čumí kolem sebe. Přitahuje ho všechno nový, všechno, co není ta každodenní samozřejmost.

Ne proto, že by doma bylo něco vyloženě špatně. Ale právě proto, že tam není nic, co by mě nutilo bejt lepší.

V krizi mám důvod. V rutině mám jen prázdno.

A to prázdno je nebezpečný jak svině.

Protože si začneš říkat, že „trochu vzrušení“ jinde vlastně nic neznamená. Že jen hledáš něco, co ti doma chybí. A ani nevíš, kdy se z toho stane problém.

Takže nemyslím si, že chlapi jsou slabí.

Myslím si, že problém je jinde.

Krizi zvládnu, tam vím, kdo jsem. Ale v obyčejným životě?

Tam se snažím fungovat normálně, ale pravda je, že mám spíš tendenci ty krize sám vyvolávat, jen aby se něco dělo a bylo co řešit, kurva.