Hájenská hysteria 10 Paroxysm

Nemůžeme přestat.

Tohle je hysterický záchvat.

Smějeme se oba dva jako blázni.

Jo, právě jsem se udělal, jinak v pohodě.

Vyděšeně se ptám - Jsi v pořádku? Stalo se ti něco?

Zblblá z toho šoku mezi snem a realitou přepínám na krutě racionální myšlení.

Vidím někoho, u koho si nejsem jistá jestli má právě infarkt nebo mrtvici a k tomu nejspíš ještě křeč v noze.

Není to můj čaroděj, s procítěným něžným vzdycháním.

Otevřu oči.

Ten okamžik kdy cítím jak ve mě pulzuje, plní mě jeho teplo, které se rozlévá ze středu až do konečků prstů.

V tu chvíli je to prostě magie, nedá se to vysvětlit, jen prožít.

Divoženka zkrocená jeho mocí. Beze slov, bez propriet, bez hrubé síly.

Jak mi drží zápěstí, když je ve mě. Že jemu jedinému projde držet mě pod krkem a kontrolovat můj dech.

Když zajede dovnitř, je to jako malá symfonie. Ví přesně, kdy zpomalit, kdy zrychlit, a kdy mě dovést na samou hranici šílenství, že orgasmy se nedají ani počítat.

Vím, jak pod jeho šikovnými prsty taju.

Zavřu oči. Pamatuju si jeho doteky, jeho vůni, zrychlený dech když mě svírá v náručí, napjaté svaly na pažích, ty neskutečně krásný klíční kosti.

Mám svého čaroděje. Je něžný, empatický, vynalézavý, je tím, co mě zkrotí jediným pohledem, co polibkem způsobí, že vzdychám i na tramvajové zastávce.

Když není konstelace zrovna úplně příznivá, nemůžu se soustředit na to, co mám dělat, když mozek chce, ale tělo odmítá, pomůžu si. Malým kouzlem.

Manželská postel je občas místo, kde si přehráváme v hlavě své sny. Stereotyp, miliony drobných starostí co staví mezi chtíč a vzrušení pomalu ale jistě zdi.

A ano, schválně je to napsané k čtení od konce, ať to není tak prostý příběh.

Jubilejní vydání Hájenské hysterie.