Prostě život

"Ty kokos, ty snad vůbec nepícháš," nařknu ho se smíchem a vrazím mu do ruky dvě krabičky jehel s prošlou expirací. "No vidíš to, nepíchám moc ani doma, ani v práci. Jsem to ale chlap, že?" chytá se zvesela starý Don Juan.

Nerada jezdím domů, ale tentokrát jsem si to zpestřila návštěvou kolegy v horní dolní. Naše cesty se v nemocnici sice rozešly. Každého nás to zaválo do jiného kouta i oboru, ale kontakty jsme prostě udrželi. A generální úklid ordinace po invazi malíře mi přišel jako skvělý nápad, jak zabít kvalitně své volno ve společnosti člověka, který mi byl kdysi hodně blízký.

Taktně mu připomínám, že jeho domácí ložnicové bitvy o neplnění si manželských povinností jeho překrásné manželky nejsou moje starost. Načež začne dlouhý monolog o své dokonalosti, starostlivosti a pracovitosti a já během toho stihnu zaplnit zdravotnickým materiálem celou skříň jak je ta sebechvála a nulová sebereflexe dlouhá. Občas kouknu okem na ten pupek, který se jaksi zvětšil. Pak na vous, který už péči barbera drahnou dobu nezažil a ty vlasy taky nějak opouští své místo. Ježek mu vždycky slušel víc jak tenhle pokus o porost.

" Proč nemůže být jako ty? S tebou šlo dělat všechno a furt. Závidím mu, že se po tvém boku může cítit mladší, milovaný a chtěný," vypadne z něj. S unaveným úsměvem mu připomenu, že už jsem stihla rozchod i začít další vztah. A že jsem zrovna taková mrcha jako spousta jiných žen. I mě opustila potřeba šukat. Naštěstí můj milý má stejný né-li větší problém a nijak nás to netrápí. Takže vzájemná kompatibilita je ten klíč. Trávíme spolu volný čas tolika aktivitami, že na ten sex a nějaká dramata kolem toho nezbyde ani čas. A ani jeden z nás si kvůli tomu nepřipadá méně milovaný.

Ten starý chlípník odmítá věřit svým uším. Ozývá se naléhavé klepání na dveře. Seskočím ze stolu a uličnicky ho drbnu loktem do žeber. "Jen počkej až ti taky klesne hladinka testosteronu," varuju ho a jak profesionální sesterská semetrika rozvalím dveře s dotazem "Co chcete?!"

S výrazem nasraného bachaře té staré paňmámě ukážu ceduli jak kráva, kde stojí jasně napsáno velkým písmem že je zavřeno. Moje uši reagují na větičku "Jdu si jen pro recept" asi jako býk na rudou. Naštěstí kolega tak nějak tuší, že ty příliš živé a mluvící pacienty už moc nemusím a tlačítko empatie je mimo službu zaseknuté v režimu off, takže se toho ujme. Jasně že napíšeme recept na ty malé bílé kulaté potvory pro starého, Maruško.
Počítač a tiskárna jsou samozřejmě trošku v šoku po takové době odpočinku, ale nakonec spolu to milostné spojení navážou a recept se vytiskne. Během toho si vyslechnu hafo vesnických drbů a moje napružené nervy se balí do sladké chuti domácího poctivého drobenkového koláče, který ta babča přinesla. Alespoň nějaký orgasmus. Ale vystrkat to ukecané stvoření ven dá ještě spoustu práce. Tyhle interakce mi fakt nechybí.

"Takže mi neporadíš co s tou mojí semetrikou mám dělat když jsi evidentně taky rozbitá a našla sis asexuála?" rejpe v tom dál. "Rozbitá a vyšukaná do zásoby je rozdíl. Hele tak začněte třeba spolu cvičit, běhat nebo chodit horský túry. Nic nespojí tak jako společné utrpení. Budete z toho tak vyřízení, že vrcholem erotiky bude večer si namazat bolavá záda a klouby voltarenem a třeba sjede ruka níž mezi půlky a ten štiplavý pálivý pocit v rozkroku pak zajistí nové rodeo," dávám mu a nejen jemu užitečnou radu. No dobře, s tím voltarenem do rozkroku brzděte. To by bylo škodolibé. Ale ještě nikdy jsem nevyřešila tolik životních, vztahových, pracovních, sexuálních... doplňte si dle libosti, problémů jako při společném zdolávání kilometrů kdesi v horách a lesích. Protože mlčet třicet kilometrů v tahu nezvládne chlap natož žena.