Jak jsem dostal nakopáno

Moje krátká, ale o to intenzivnější epizoda se stala vlastně teprve nedávno. Jednoho krásného horkého dne jsem si řekl, že to tady na Amatérech trochu zkusím poladit. Za několik let se mi tu pár příležitostí naskytlo, tak proč ne. Odmítnutí bylo víc než dost, a tak moje ego začalo trochu lézt po čtyřech. Začalo to mojí věcnou, ale asi dost stupidní otázkou:

„Ahoj, dá se s tebou sejít?“

A bum…

Přišla odpověď.

„Asi ano. Záleží…“

Slovo dalo slovo a domluvili jsme si schůzku na kafe na neutrální půdě.

Radši jsem vyrazil o něco dřív, ať mám přehled a můžu případně ještě něco zachránit. Káfo ve standardu… a pak přišla.

Vlastně ne ona.

Anděl.

Vysoká, štíhlá, krásná, nádherně opálená holka. Musel jsem se hodně soustředit, abych na ni nezíral s otevřenou pusou a vyplazeným jazykem. Bylo to těžký, ale první minuty jsem zvládl. Pak už to šlo samo.

Pokec, sranda… prostě všechno super.

Už první větou mě přesvědčila, že to má v hlavě hodně dobře srovnané.

Na další den jsme si domluvili ještě jedno rande. Zase kafe. A zase přišla jako sen. Krásná. Moc krásná. A s úsměvem.

Každé slovo, které říkala, jsem doslova hltal.

A to začínal být trochu problém.

Doma manželka, děti, barák… Nechci to měnit. Ale cítím, jak mi přibývají roky, jak mi ujíždí vlak a jak už vlastně jen přežívám. Hlavně to nějak překlepat.

Třicet let vztahu. Dvacet pět let manželství.

Stereotyp jako kráva.

Chtěl jsem prostě nějaké koření života.

A cítil jsem, že mě hrozně přitahuje. Nejen fyzicky, ale hlavně tou svojí životní energií, nadhledem, odvahou… prostě vším.

Když rozhovor sklouzl k tomu, co a jak dál, pořád panovala pohoda a otevřenost. Co bych taky měl skrývat, když bych pak byl akorát za blbečka.

Najednou jsem zase cítil, že chci být nejlepší. Že prostě budu.

Měl jsem tolik elánu, že bych klidně šel lámat kámen. A to jsem měl jeden den volna a už víc než rok makám přes osmdesát hodin týdně.

Přesně tohle jsem potřeboval.

A pak mezi řečí přišla otázka:

„Měl jsi milenku?“

Mám říct pravdu, nebo zalhat?

Pravda vítězí…

Nemusím přece všechny jmenovat. Něco bylo. Týden, měsíc, nějaký úlet… Nic, co by stálo za řeč.

Jenže víc než deset let už opravdu nic. Jen doma.

Tak jsem řekl pravdu.

„Ne. Neměl.“

A pak přišel ten kopanec přímo do solar plexu mého po čtyřech lezoucího ega.

Čistý.

Přesný.

Dobře mířený.

Usmála se, opřela si hlavu do dlaně a zaznělo to krásné:

„Néééé…“

Pořád s úsměvem.

V tu chvíli jsem přesně věděl, co chce.

A hlavně koho chce.

A já to nejsem.

Pak už následovala jen nenucená konverzace, rozloučení a odchod domů.

Na rozloučenou jsem dostal pusu.

Krásnou.

Málem jsem si říkal, že si ty rty doma uložím do herbáře.

Další den přišla zpráva, kterou jsem vlastně čekal.

„Jsi fajn, ale necháme to jako kamarádský vztah.“

Jasně.

Co jsem taky čekal?

Vždyť mě vlastně varovala.

„Dáš to?“

Co říct na závěr?

Pravda vítězí…

Ale zdá se mi, že jí nějak ubývá sil.

A k holkám?

Holky se chodí k hodným klukům vybrečet.

A k těm zlým vyspat.

Tak to prostě je.

Chtěl bych tě, Zoubková vílo.