Chameleoni a katalyzátory

Během čtení odpovědí a rozjímání nad tématem posledního blogu jsem se dostala k otázce, proč vlastně to končívá nevalně... a proč si většina myslí, že to bylo nepřekonatelný.

Ačkoliv se snažím vyjádřit co nejsrozumitelněji, nikdy nemůžu obsáhnout všechno. Mám u protějšku velkou potřebu stejnýho naladění, a to samozřejmě nikdy nejde praktikovat na všechny. Prostě chci, aby mi lidi rozuměli. Ale není každý den posvícení.

Jenže to funguje i obráceně. Já rozumím jim. A tady máme zase začátek zamotanýho klubka. Hypersenzitivní člověk je taky někdy nazývaný empatem. Vnímá násobně víc podnětů, cítí nálady a emoce ostatních lidí, čte mezi řádky, vidí za roh, bla bla bla. Bohužel pro nás často cítíme i to, co lidi sami neví nebo nechtějí vědět. A to je velmi vyčerpávající.

Takže proč ty chlapy furt tak atrahuju?

Obstojný zevnějšek, sex appeal a vlastní prožívání sexu je nějaká výseč koláče. Jenže mě došlo, že se v sexu nevědomky chovám přesně podle očekávání partnera. Nechci, ale vnímám jeho prožívání a jelikož tělo v těch chvílích přebírá vedení, nepřemýšlím nad tím, co dělám (nebo co bych měla dělat). Nestihnu to, impulz je rychlejší. A tak každý nedostane to, co si zaslouží, ale co ve skutečnosti chce.

Už jsem psala, že mokré orgasmy u mě začaly nedlouho po tom, co mi ex svěřil svoji představu. A tak to je. Proto jsem pro spoustu z nich splněný sen. Jenže já to nedělám vědomě, a už vůbec ne z kalkulu.

Moje vzrušení přebije všechno ostatní a jsem mimo sebe. "Ty jseš při tom někde jinde, viď?" Jo, jenže sama nevím kde. Neslyším, co říkají. Oči jsou často obrácené v sloup. Tělo se chvěje. A stejně ale zároveň ví, co udělat v následující vteřině, aby to bylo pro protějšek wow.

Měním barvy jako chameleon. Ten to taky neřídí, rozhoduje to za něj okolí.

A všechno jde strašně rychle. Nepotřebuju předehru. Nepotřebuju vůbec nic. V momentě, kdy je jasný, že cirkus bude, počítá se to ve vteřinách. Jedním z mejch nejúžasnějších zážitků zůstává tak obyčejnej moment... když jsme se sešli v zasněženým lese, po úvodním polibku jsem chtěla zadníma dveřma vlízt do starý oktávky, jenže když jsem byla v předklonu, ve vteřině mi stáhnul džíny a vrazil do mě obrovský, tvrdý péro. Neřekl bys ani švec.

Do pár vteřin přichází první orgasmus, do pár minut první mokrý. A když se to (v jakýkoliv fázi) nedá vydržet a přijde varování už budu, nezpomalím. Naopak, udělám všechno pro to, abychom mohli mít orgasmus společně, i když já ještě zdaleka nedostala tolik, co jsem chtěla.

Sama prožívám měrou vrchovatou, nemůžu teda nikomu jinýmu potěšení upírat. Ještě přidám. Urychlím. Katalyzuji rozkoš.

Teda to ne já, to někdo tady ve mně...

A pak přijdou propady. Slzy. Výčitky. V americkým filmu bych lála směrem k nebesům a řvala "oh my god, why me?!". A k tomu patří i řešení píčovin, který se mě vlastně vůbec netýkají. Nechci nikomu působit nepříjemnosti. Ale především se musím naučit nepůsobit je sobě.

Tak mi držte palce. Nebo jak by řekl Filip Topol... tak se měj hezky... a neřvi.