Nejlépe se schováte nazí ...

Na erotických serverech se často mluví o odvaze. Někdo zveřejní obličej, někdo celé tělo, někdo ukáže úplně všechno. Jiný se schová za přezdívku, fotografii krajiny nebo siluetu v protisvětle. V diskusích pak čas od času zazní věta, že anonymové vlastně žádnou odvahu nemají. Že skutečně odvážní jsou ti druzí – ti, kteří odloží nejen oblečení, ale i anonymitu.

Dlouho jsem si myslel totéž.

Jenže čím déle ten svět pozoruji, tím méně jsem si tím jistý.

Začal jsem si totiž všímat zvláštního paradoxu. Potkal jsem lidi, kteří bez zaváhání ukázali úplně nahé tělo, a přesto o sobě neprozradili téměř nic. Nevěděl jsem, čeho se bojí, co je trápí, čemu věří ani proč vlastně přišli právě sem. Jejich tělo bylo dokonale odhalené, ale člověk zůstal bezpečně schovaný.

A pak jsem narazil na úplně opačný typ lidí. Neukázali jediný centimetr kůže. Za celou dobu jsem neviděl jejich obličej, nevím, jak se jmenují ani čím se živí. Přesto jsem měl po několika rozhovorech pocit, že je znám mnohem lépe než některé lidi, které potkávám každý den v práci. Znám jejich humor, způsob přemýšlení, jejich slabosti i pochybnosti. Vím, co je rozesměje a co je zraní. A najednou mi došlo, že nahota těla a nahota člověka spolu možná vůbec nesouvisí.

Možná jsme si totiž zvykli měřit odvahu špatným metrem.

Vyfotit tělo je otázka několika vteřin. Přiznat vlastní nejistotu, napsat myšlenku, za kterou se člověk může nechat vysmát, nebo otevřeně mluvit o svých chybách – to už chce odvahu úplně jiného druhu. Takovou, kterou žádný fotoaparát nezachytí.

A právě tady začíná být anonymita zajímavá. My, kteří se schováváme za přezdívkami, jsme anonymní jen vůči světu. Jenže lidé, kteří nás čtou pravidelně, si postupně skládají mnohem přesnější obraz. Nepamatují si naše občanské jméno ani adresu. Pamatují si způsob, jakým přemýšlíme. Poznají nás podle jediné věty, podle humoru nebo podle otázky, kterou bychom položili jen my. A není právě tohle skutečná identita?

Občas si proto říkám, jestli anonymita není jen zvláštní iluze. Možná neskrýváme sami sebe. Možná jen odstraníme všechny nálepky, které s námi běžně putují – jméno, povolání, titul, společenské postavení – a necháme mluvit něco mnohem podstatnějšího.

A pak mě napadla ještě jedna otázka.

Kdo je vlastně anonymnější?

Člověk, který ukáže celé tělo, ale celý život pečlivě skrývá své myšlenky?

Nebo ten, kdo neukáže ani tvář, ale během několika odstavců odhalí svůj způsob uvažování tak otevřeně, že ho pravidelní čtenáři poznají dřív než vlastní soused?

Možná jsme si spletli nahotu s odhalením.

Nahota totiž nemusí znamenat, že jsme někomu dovolili nahlédnout do sebe. Stejně jako anonymita nemusí znamenat, že jsme se schovali.

Čím jsem starší, tím méně mě zajímá, kdo stojí za přezdívkou.

Mnohem víc mě zajímá, kdo se skrývá za skutečným jménem.

Protože začínám mít podezření, že největší anonymové nejsou na erotických serverech.

Největší anonymové chodí každé ráno do práce pod svým občanským jménem, usmívají se na své okolí a celý život dělají všechno pro to, aby je nikdo nikdy opravdu nepoznal.