Každá ženská se okouká 👀

Není to tak dávno, co jsem seděla u vody a kousek vedle mě měla deku jedna dvojice. Chlápek byl úplně normální, průměrný týpek, ze kterého byste na ulici na zadek nepadli, ale z jeho ženy jsem nemohla spustit oči. Vyšší, štíhlá, fantastické nohy. Mohlo jí být tak pětačtyřicet, ale vypadala strašně sympaticky. Měla pěkná, velká prsa a většinu času se jen líně vyhřívala na sluníčku jako spokojená kočka, ale když se na mě v jednu chvíli usmála, přišla mi jako ta nejkrásnější baba na světě. Ženská s takovým šmrncem, že by z ní cizí chlapi měli hromadně koktat. Jenže její vlastní manžel mezitím rentgenově sledoval každý zadek v plavkách a otáčel se za každou kočkou, která prošla kolem. Házel vilné pohledy po všem, co mělo prsa. Od úplných mladic až po starší kypré maminy. Když ho jeho žena pohladila nebo mu něco řekla, vždycky jenom otráveně zamručel do blba. Já vím, do ložnice cizích lidí nevidím a netuším, jaké kostlivce mají ve skříni. Ale je vůbec možné, že ženská, která je pro půlku pláže naprostá kočka, je pro svého vlastního muže takřka neviditelná, zatímco on slintá nad každým průměrným křovím okolo?

Ono se totiž strašně rádo tvrdí, že se každá ženská časem okouká. A já si myslím, že je to pravda. Jen se z toho udělalo strašně pohodlné vysvětlení úplně všeho. Jakmile chlap ztratí zájem, hned se začne hledat chyba v ženské. Měla víc cvičit, míň přibrat, častěji vytáhnout erotické prádlo a víc se usmívat. Jenže pak potkáte ženskou, která tohle všechno splňuje, a stejně její chlap očima svléká každou druhou kolemjdoucí. Okoukání totiž není ztráta krásy. Je to ztráta novosti a výjimečnosti. Mozek si totiž zvykne skoro na všechno. I na to, po čem kdysi šílel, kvůli čemu nespal a byl ochotný jet přes půl republiky. A právě to je na tom možná to nejvíc k posrání. Protože když má chlap doma stoprocentní klenot a stejně má potřebu klovat v cizím revíru, očividně se v té jeho makovici odehrává něco mnohem složitějšího než jen to, že se ženská „okoukala“.

Kdysi dávno mi to jeden můj kamarád polopaticky vysvětloval na rohlících a já dodnes přísahám, že tu nejlepší vztahovou teorii jsem neslyšela na přednášce z psychologie, ale tehdy u piva. Povídá mi, že miluje čerstvé rohlíky, každé ráno si dává ten nejkřupavější z pekárny a nikdy v životě by neřekl, že je špatný, jenže když prý snídáš dvacet let v kuse jenom rohlíky, jednoho dne prostě dostaneš nekontrolovatelnou chuť na chleba nebo úplně obyčejnou housku. Ne proto, že by ten rohlík přestal být skvělý, ale jednoduše proto, že hlava lační po změně. Lidský mozek zkrátka často nehledá lepší nebo dokonalejší produkt, hledá jenom novou, neprozkoumanou chuť.

A právě v tomhle bodě mi ta logika začíná kulhat a mění se v čistou ironii. Když se ohlédnu za svými vlastními milenci, nejednou jsem musela v duchu uznat, že jejich stálé partnerky byly v mnoha ohledech lepší než já. Byly hezčí, štíhlejší, úspěšnější a rozhodně to nebyly žádné chudinky, o kterých by si člověk pomyslel, že doma nemají co nabídnout. Tak proč ti jejich chlapi seděli naproti mně s dychtivým pohledem a rozepnutým poklopcem? Moje ego by samozřejmě strašně rádo slyšelo, že jsem byla nějaká osudová, dokonalá a výjimečná samice, jenže já téhle iluzi nevěřím. Byla jsem pro ně hlavně novost. Nová vůně, nový humor, nové tělo. Prostě něco, co ještě neochutnali.

Co když byl ale ten hlavní rozdíl mezi mnou a jejich ženami mnohem přízemnější a živočišnější? Co když šlo čistě o to, že jsem po nich bezostyšně toužila? Že zase po letech ucítili ten syrový, dravý zájem? Že potkali ženskou, která je chtěla hned teď přitlačit ke zdi, která jim byla ochotná dát přesně to divoké nadržení, po kterém sami prahli, a která navíc sama tou touhou doslova tekla? Tenhle pocit, kdy z tebe ta nenasytná ženská energie regulérně stříká, je pro spoustu chlapů mnohem brutálnější afrodiziakum než dokonalá fajn ženská doma.

A víte co? Ono je to u chlapů úplně stejné. Vezměte si třeba bývalou milenku mého muže. Pro ni byl tehdy regulérní bůh. Alfa samec. Chlap číslo jedna. Byla z něj tak strašně na větvi, že když jí jazykem v klíně trpělivě psal tiskacím písmem svoje jméno, propadala se do naprosté katarze. Měnila se ve stříkající multiogasmickou fontánu a po každé jeho návštěvě prý rovnou převlékala celé povlečení. Jak to vím? Kouzlo otevřeného vztahu je i v tom, že se s bokovkami svého muže občas potkáte na kafi, proberete práci a život a někdy v záchvatu hravosti skončíte i v jedné posteli.

Tahle kočička ho prostě nekriticky zbožňovala. A přísahám, že nebyla jediná. Úplně ji vidím, jak si u toho v duchu pobrukuje Zagorku. Jsi jediný ze sta, jsi do ráje cesta, jsi z jiného těsta, mezi muži klenot, ten šarm a ta gesta. Pro ni byl prostě mezi muži klenot. Pro mě? Můj manžel. Můj parťák. Moje zvířátko. Člověk, kterého mám ráda, přijde mi atraktivní a se kterým se fakt ráda a často zasměju. Ale rozhodně už kvůli němu neumírám touhou jako jeho fanynky. Není to chlap, na kterého bych myslela při masturbaci, a představa, že mi v obýváku mudruje nad prací nebo řeší nákup v Lidlu, rozhodně není věc, ze které by mi bleskově zvlhla kunda. A právě to mi přijde fascinující. Nezměnil se tolik on. Změnila jsem se hlavně já. Jen jsem přestala koukat očima nadržené milenky a začala očima ženské, která s ním sdílí každodenní život. Prostě realita v celé své nahotě.

Když se chlap potká se ženou venku, vidí jen finální produkt. Šaty, vůni, úsměv a sebevědomí. Doma ta stejná raketa chodí ve vytahaném triku, nadává na šéfa, čistí si zuby a řeší ucpaný odpad. Ta aura výjimečnosti se v každodenním provozu prostě často rozpustí, protože jste se spolu viděli úplně u všeho. Sex přitom potřebuje aspoň špetku tajemství, napětí a pocitu, že toho druhého ještě nemáš úplně přečteného. Jakmile mozek dostane jistotu, že ten druhý nikam neuteče, protože vás drží hypotéka, děti a společný účet, začne šetřit energií. Proč dobývat hrad, na kterém už dvacet let vlaje tvoje vlajka? Jakmile se milování přesune na seznam věcí, které by se měly zvládnout někdy mezi nákupem rohlíků a vyndáním myčky, je zaděláno na problém. A v tu chvíli už často nerozhoduje, jak krásná ta ženská je. Mnohem důležitější je, jestli v ní pořád vidíš i milenku, nebo už jen manželku.

Jenže novost sama o sobě taky nespasí všechno a já odmítám věřit, že jsme všichni odsouzení k partnerské letargii. Čím dál častěji si všímám párů, kterým to po dvaceti letech pořád neskutečně jiskří, i když ta ženská doma zrovna neběhá v podvazcích a každý týden nevymýšlí novou erotickou disciplínu. A něco společného přece jen často mají. Ty ženy mají svůj vlastní svět. Nežijí jen dětskými úkoly, nákupy rohlíků a vyvářením rajské. Mají své koníčky, své lidi, práci, která je baví, a občas prostě někam zmizí samy. Jsou pořád svébytnými osobnostmi, ne jen manažerkami domácnosti. Možná právě proto se vedle nich člověk nikdy úplně nenudí. Pořád mají čím překvapit.

Naopak když člověk postupně rozpustí celou svou identitu jen v rodině a každodenní rutině, má to podle mě mnohem těžší. Ne proto, že by byl horší partner, ale protože se z něj začne stávat hlavně máma, táta nebo provozní domácnosti. Jakmile se z člověka stane stoprocentní samozřejmost, nastupuje provozní slepota. A ta zabíjí vášeň mnohem spolehlivěji než pár kilo navíc nebo vrásky kolem očí. Ve chvíli, kdy tě partner přestane vnímat jako objekt touhy a vidí v tobě hlavně spolubydlícího, parťáka nebo rodiče svých dětí, můžeš být klidně ta nejhezčí ženská na pláži a stejně se z tebe stane kus nábytku. Milovaný, užitečný... ale skoro neviditelný.

Samozřejmě neexistuje žádné univerzální pravidlo. Znám páry, které nikam zvlášť necestují, nežijí žádný instagramový život a stejně jim to po třiceti letech v posteli pořád funguje. Někdy si dva lidé prostě sednou tak dokonale, že jim ten živočišný spínač sepne pokaždé, když kolem sebe jen projdou. A jindy nepomůže být ani Miss Universe v krajkách. Takže až příště někdo pronese, že se každá ženská jednou okouká, asi mu přikývnu. Jen mu připomenu jednu drobnost. Okoukávají se totiž i chlapi. Rutina je totiž nejvěrnější milenka ze všech. Dřív nebo později vleze do každé postele. Bez ohledu na pohlaví.