Expedice do světa Amatérů

Erotická seznamka. Místo, kde by člověk naivně čekal určitou přímočarost. Ne nutně romantiku jako z francouzského filmu, ne básně pod balkonem, ne dlouhé večery nad čajem z meduňky. Spíš něco ve stylu: víme, kde jsme, víme, proč tu jsme, tak si to pojďme normálně říct.

Jenže pak se člověk přihlásí, napíše první zprávu a velmi rychle zjistí, že erotická seznamka není seznamka. Je to psychologický test. Úniková hra. Kurz trpělivosti. A občas taky simulátor práce v zákaznické podpoře, kde zákazník neví, co chce, ale je si naprosto jistý, že to chce od vás.

Nechci si stěžovat. Dobře, trochu chci. Ale hlavně se chci vypsat. Protože některé konverzace na erotických seznamkách nejsou flirt. To je moderní forma absurdního divadla.

První kategorií jsou ženy typu ano/ne/ano/ne. V pondělí chtějí. V úterý nevědí. Ve středu by možná chtěly, ale ne takhle. Ve čtvrtek chtěly vlastně úplně přesně takhle, ale už ne dnes. V pátek napíšou: „Promiň, já jsem teď taková zmatená.“ Což je fér. Jen by bylo hezké, kdyby k tomu existovala cedule hned na profilu: „Pozor, nálada se může měnit bez předchozího upozornění.“

S těmito ženami je domluva jako plánování grilování v dubnu. V jednu chvíli svítí slunce, za pět minut padají kroupy a nakonec všichni sedí doma a koukají na počasí. Ona napíše: „Jo, chci se potkat.“ Člověk odpoví: „Super, kdy?“ A najednou přijde ticho. Ne normální ticho. Ticho s vlastní osobností. Ticho, které by mohlo dostat občanku.

Pak jsou tu mistryně přesouvání. Ty se chtějí potkat strašně moc. Opravdu. Tak moc, že o tom mluví týdny. „Já tě fakt chci vidět.“ „Moc se těším.“ „Určitě to dáme.“ Jenže pokaždé, když má dojít na konkrétní den, vstoupí do hry vesmír.

Jednou je unavená. Podruhé jí do toho něco skočí. Potřetí má náročný týden. Počtvrté musí pomoct kamarádce. Popáté „to dneska necítí“. A pošesté vám napíše: „Já doufám, že si nemyslíš, že tě tahám za nos.“

Ne, vůbec. Já si jen začínám myslet, že naše setkání je státní zakázka. Všichni o něm mluví, všichni ho chtějí, rozpočet už se řeší, ale realizace je v nedohlednu.

Nejlepší na tom je, že tyhle ženy se často tváří, jako by ta schůzka byla jejich životní priorita. „Já se fakt chci potkat!“ Ano, Lenko, já ti věřím. Jen za poslední tři týdny se nám do toho postavila práce, únava, kamarádka, bolest hlavy, počasí, fáze měsíce a možná i Merkur v retrográdu.

Další speciální kategorie jsou ženy s harmonogramem přísnějším než jaderná elektrárna. Ty vám po pěti zprávách oznámí, že číslo dávají až po třech dnech psaní, kávu až po týdnu, osobní setkání až po dvou videohovorech, a cokoli víc nejdřív po kompletním vyhodnocení výběrového řízení.

Člověk má pocit, že se nehlásí na rande, ale do tendru na dodavatele flirtu.

„Nejdřív si budeme psát tady.“
„Pak možná Whatsapp.“
„Číslo dávám až později.“
„Setkání uvidíme podle energie.“
„A hlavně nikam nespěchat.“

To je úplně v pořádku. Každý má svoje hranice. Jen je zvláštní, když se tohle celé děje na erotické seznamce, kde má profil titulek „Hledám spontánní zážitky“. Spontánní zážitek zřejmě znamená, že v roce 2026 začneme komunikaci a při troše štěstí se v roce 2028 chytneme za ruku u parkoviště před Lidlem.

Pak existují ženy, které vůbec nevědí, co chtějí. A tím nemyslím takové to lidské „ještě se hledám“. Myslím hluboký filozofický stav, kdy neví, jestli chce psát, neví, jestli se chce sejít, neví, jestli chce flirt, neví, jestli chce vztah, neví, jestli chce nezávazně, neví, jestli je vůbec správně, že je na seznamce.

Ale zároveň tam je. Aktivní před 2 minutami.

Tyhle konverzace vypadají přibližně takhle:

„Co hledáš?“
„Nevím.“
„Chceš se seznámit?“
„Možná.“
„Láká tě se potkat?“
„Záleží.“
„Na čem?“
„Nevím.“

V tu chvíli už člověk nebalí. Člověk provádí archeologický výzkum motivace. Pomalu odkrývá vrstvy nejistoty a doufá, že někde pod tím najde alespoň jednu konkrétní odpověď. Třeba „mám ráda kafe“. Cokoli. Nějaký pevný bod ve vesmíru.

A pak je tu moje oblíbená, lehce konspirační kategorie: ženy, které možná ani nejsou ženy.

Nechci nikomu křivdit. Fakt ne. Ale když má profil jednu fotku z roku 2014, odpovídá stylem „ahoj krasavče, moc mě zajímáš“ a po deseti minutách chce, abyste přešel na podezřelý odkaz, člověk začne být opatrný. Ne proto, že je cynik. Ale protože už si párkrát psal s někým, kdo měl být „Veronika, 29“, ale reálně působil jako „Pavel z affiliate marketingu, 43“.

Pak jsou tu profily, které zájem předstírají tak dokonale, že by si zasloužily divadelní cenu. Ptají se, odpovídají, sem tam pošlou srdíčko, dokonce naznačí setkání. A pak najednou zmizí. Bez vysvětlení. Bez rozloučení. Jako kdyby je unesla digitální mlha.

Člověk si říká: byla skutečná? Byla to žena? Byl to bot? Byl to experiment? Jsem součástí diplomky na téma mužská trpělivost v online prostředí?

Erotické seznamky jsou zvláštní svět. Na jedné straně tam člověk potká normální, příjemné, vtipné a férové ženy. Na druhé straně tam občas narazí na komunikační labyrint, ve kterém by i Minotaurus řekl: „Hele, já se v tom ztrácím.“

A možná je to celé tím, že každý tam přichází s jiným očekáváním. Někdo chce flirt. Někdo potvrzení, že je stále atraktivní. Někdo zábavu na večer. Někdo skutečné setkání. Někdo si jen otevře aplikaci, když se nudí, a pak se diví, že mu píšou lidé, kteří by se opravdu chtěli domluvit.

Já nikomu neberu právo nevědět, měnit názor, být opatrný nebo si dávat čas. Jen bych za nás, obyčejné smrtelníky na druhé straně chatu, poprosil o jednu drobnost: trochu jasnosti. Když nechceš, řekni nechci. Když chceš, zkusme se domluvit. Když nevíš, řekni nevím, ale netvař se u toho, že už zítra spolu vybíráme hotel.

Protože balení na erotické seznamce by ideálně nemělo připomínat daňové přiznání, diplomacii na Blízkém východě a věštění z lógru zároveň.

Na závěr tedy malé poselství všem ženám typu ano/ne/ano/ne, přesouvačkám, plánovačkám, hledačkám sebe sama i možným Pavlům vydávajícím se za Veroniku: my se nezlobíme. Fakt ne. Jen občas sedíme nad telefonem, koukáme na tu konverzaci a říkáme si:

„Já jsem si chtěl jenom trochu zaflirtovat. Jak jsem se proboha dostal do psychologického thrilleru?“