Proklínám, že jsem trans

Nenávidím, že jsem trans. Proklínám to každý jediný den. Vnímám to jako nejhorší prokletí, jaké mi mohlo být dáno. Je to naprosté karmické dno narodit se s nesouladem těla a pohlavní identity. Patřím kvůli tomu mezi nejvíce nenáviděné lidi světa. Žádná skupina lidi není dnes tak nenáviděná jako trans lidé a jde to cítit na každém kroku. Je úplně jedno jaká jsem, jak se chovám, jak se snažím být co nejlepší svá verze, jak vypadám. Všechno smete ze stolu fakt, že jsem trans. Ze všech skupin jsem vždy vyhozena. Lidé mnou pohrdají nebo mě sledují jako nějaký objekt v ZOO. Stačí jediná informace o minulosti mého těla a všechno je navždy jinak. Už nejsem pro lidi jako ostatní a nikdy nebudu. Jsem jen atrakce, o které každý ví a dává od ni ruce pryč. Cítím se být na světě silně nežádoucí a že žiju zbytečně. Nikdy nenaplním život vztahem. Nikdy nenaplním potenciál ve společnosti, která mě odmítá. Od narození až do smrti žiju v nepřátelském prostředí. Narodit se s pohlavním nesouladem znamenalo jen vybrat si dva druhy pekla: jedno peklo znamenalo žít v "roli", ve které je vše naruby. Hrát někoho, kdo nejsem. Žít v masce a dívat se do zrcadla na něco, co mluví opačným jazykem. Plnit role, které nejsou v souladu a dostávat odměny, které neodpovídají vnitřním potřebám. Beznaděj, ze které není cesty ven, pomalu uvnitř umírat za živa. Být sama svým největším trýznitelem. Nebo pak druhé peklo a tou je fyzická změna. Pak se nepřítelem stává celé okolí. Sice se přijmu jaká jsem a udělám vše pro to žít v souladu s svojí identitou, ale být za to nenáviděna všemi okolo. Žít v izolaci, odkopnutá, odmítnutá, nežádoucí, být objektem pohrdání, posměchu, každodenního ponižování a někdy i šikany...nebo prostě jen ignorace a tichého vyloučení...a to vše jen a jen proto, že jsem trans.

Nenávidím to každý den. Každý den proklinám že jsem trans. Každý den kvůli tomu pláču.