Jeden příběh

Bylo to krásné manželství, jedno z mála. Od začátku se jeden k druhému hodili, jejich vzájemná zamilovanost přerůstala čím dál víc v něco silného, vzájemného. Bylo v tom přátelství, byla v tom něha. Byla v tom důvěra a sdílení. A byl v tom i sex, uspokojující, občas i po letech překvapivě vzrušující.

Po patnácti letech ona onemocněla. Rok nebylo jisté, zda vůbec přežije, a pokud ano, s jakými následky. On žil pouze jejím uzdravením, strachoval se o ni, sháněl jí doktory, nepřestal doufat. Až se situace stabilizovala. Spousta věcí byla jako dřív, ale ne všechny. Už nemohla dělat náročné túry. Nemohla řídit auto. Nemohla mýt okna. Nemohla víc věcí, ale především už nemohla mít sex. On na ni nijak nenaléhal, a myšlenku, jak to bude dál, si nepřipouštěl. Byl rád hlavně za to, že se uzdravila, i když ne úplně.

Po několika měsících, kdy cítila, jaké to je, když "by se o něčem raději nemělo mluvit", už to nevydržela.

"Miláčku? Potřebuju s tebou o něčem mluvit."

"Povídej, lásko."

"Mrzí mě, že je to mezi námi v sexu tak beznadějné, vím, jak to máš rád. A taky vím, že jsi mi nikdy nebyl nevěrný..."

"Vůbec na to nemysli. Jsem rád, že jsi se mnou. Nevěrný bych ti být nemohl, neboj se."

"Já se nebojím. Já teď potřebuju, abys mě poslouchal, bez přerušení a do konce. Zvládneš to, i když řeknu něco, co se ti nebude líbit?"

"Dobře, už poslouchám."

"Vím, že mě miluješ, a nechtěl bys udělat nic, co by mi ublížilo. Ale já k tobě cítím to stejné, a teď mi nejvíc ubližuje to, když vidím, že jsi v něčem nešťastný. Vysává to sílu i ze mě, jako bych za to mohla já. Chci, aby ses nebránil příležitosti mít sex s někým jiným. Vím, že jsem si vážila naší věrnosti, ale teď se naše věrnost stala jen koulí na noze nejenom pro tebe, ale i pro mě, protože mi vnucuje myšlenku viny a přehnaných nároků. A nakonec, dřív nebo později by tím trpěl i náš vztah. Zbavme se tedy tohoto pouta, které nám už nic dobrého nemůže přinést. Miláčku, toto není návrh nebo prosba, to je žádost. Je to způsob, jak můžeme být i nadále oba šťastní."

"Tohle si neumím představit, jak bych mohl něco, co jsem vždy prožíval jen s tebou, najednou prožívat i s někým jiným? Copak tohle by mě mělo udělat šťastným?"

"Přemýšlela jsem nad tím, a myslím, že by to šlo..."

"Jak to myslíš?"

"Kdybych o tom vždy věděla. Nejenom věděla, ale viděla tvé nadšení, když se těšíš. A po příchodu, že to bylo skvělý. Ne abys měl pocit, že se mi musíš zpovídat se sklopenou hlavou. Abys cítil volnost říct cokoliv, ale ne povinnost se přiznávat k čemukoliv. Důvěru v moje slova, že by mě nebolel žádný detail, co bys mi mohl říct. Naše mysli by zůstaly stále propojené. Necítila bych nevěru, ale právě naopak, důvěru. A užívala bych si to tak i spolu s tebou, hlavně, že bych viděla spokojenost a ty ohníčky ve tvých očích, které jsem vídávala dřív.

To je všechno, o čem přemýšlím. Prosím, neodpovídej mi hned, sama jsem o tom musela přemýšlet najednou z úplně jiného konce. Jen mi slib, že zvážíš následující:

- co z toho, co ti momentálně chybí, jde nahradit

- odpovědět za mé srdce, co mě nyní bolí nejvíc

- odpovědět za mé srdce, co by mi mohlo pomoct

- jestli mi skutečně chceš a můžeš nabídnout to, co by mi pomohlo."