U pokladny...

Stojím s vozíkem víkendového nákupu ve frontě u pokladny supermarketu, myšlenky se toulají bezcílně hlavou a pozoruji pokladní a její kolegyni u druhé pokladny. Oběma ženám je okolo 35let, stojí asi metr od sebe zády k sobě, zmechanizovanými pohyby berou do ruky jednu položku za druhou a projíždí je čtečkou. Je vidět, že nejde o nezkušené brigádnice, soustředící se na svou práci, ale o ostřílené pokladní, které si zpestřují tuto činnost veselým tichým švitořením. Nejdřív vnímám jen hlasy, jejich barvu, měnící se dikci, obsah mi uniká, nemám ve zvyku poslouchat cizí rozhovory. Jak se přibližuji a začnu vyndávat na pás svůj nákup, nejde už obsah hovoru nevnímat a já se stávám tichým posluchačem. "Moje" pokladní barvitě líčí domácí peripetie spojené s ucpaným odpadem toalety a lamentuje nad nezvedeným dítkem, které do záchodu něco hodilo a tím jej ucpalo. Neposlouchám je tak pozorně, abych si zapamatovala celý postup opravy včetně odmontování mísy a práce s jakýmsi drátem, ani o něj nešlo, zaujala mě spíše veselost a ráznost celého dialogu a fakt, že ačkoli se považuji za celkem manuálně i technicky zdatnou a schopnou řadu životních situací tohoto typu řešit bez přispění chlapa (od malování přes kapající kohoutky po upadlé výfuky), do opravy tohoto typu bych se asi sama nepouštěla. Stejný pocit má zřejmě i druhá žena, která tok vyprávění pokladní najednou přeruší slovy:

" Holka, teda řeknu ti, jsi dobrá, já bych si s tím rady nevěděla, musela bych počkat na toho mýho, aby to opravil".

Pokladní se usmívá: " Aaaale, to není nic těžkýho, já jsem vyrostla mezi chlapy, tak mě to tohle nepřekvapí. Jsem zvyklá si doma všechno dělat sama...než bych se dočkala, až ten můj něco udělá, tak bych se musela zbláznit..."

Kolegyně hodí očkem a rozpustile vznese dotaz, který mi vyloudí úsměv na tváři: "Tak na co ho vlastně doma máš?"

Moje veselá a rázná pokladní pohodí hlavou a zapomínajíc na nezvané posluchače z řad nakupujících se smíchem zahlaholí: "No přeci na sex!!!"

Většina nakupujících okolo mě překvapeně zvedne oči, někteří pobaveně, jiní pohoršeně a já vyprsknu smíchy...ta spontánnost mě dostala...

Pokladní vzhlédne ke mně, rozpačitě se usměje a asi jenom já, stojící přímo naproti ní, zaslechnu tichý dovětek, pronesený spíš jen sama k sobě a navazující na onu spontánní reakci: " A i ten stojí zaprd..."

Opravdu jsem mezi těmi veselými jiskrami, které jí celou dobu tančí v očích, zahlédla smutek, maskovaný dalším statečným úsměvem?