S těhulkou...

Přes palácovy vokna bylo vidět, jak se vobloha jasní a zbarvuje do ruda až voranžova - svítalo. Z vokolí paláca se začly rozlíhat první zvuky probouzejícího se ranýho středověku. Šeherezáda spočívala horní částí těla na počtáři, kerej ležel na levý područce trůnu. Její zadeček tak byl parádně vystrčenej a první sluneční paprsky pak vokolo něj vytvářely jasnou svatozář. Dolní část těla připomínala ponejvíc voblíbený tělocvičný nářadí - kozu nadýl. Nohy rozkročený a pevně zapřený do débichu na podlaze. Pravou rukou si brala ze zlatý misky, kerou měla před sebou, proslazený datle a dávala je labužnicky do pusy. V levý ruce držela voloupanej stonek mladýho šťovíku, co pěstoval jen pro ňu zahradník u palácovýho jezírka. Pečlivě vožužlávala ve rtoch pecky vod datlí a ty tak ve chvilu, kdy je vyplivovala, připomínaly lesklej poštěváček, vysunující se mezi rudejma rtama. Čas vod času přikousla křehoučkej šťovík. Šahriár ve chvílách, kdy z ní vyjížděla pecka, vopatrně zajížděl mezi rozevřený pysky. Pěkně pomaloučku, docela v rytmu, v kerym konzumovala. Dával si na čas a taky ani moc zhurta nepřirážal.Věděl, že Šehina je poslední dobou hodně podrážděná a dovede se hádat pro každou pitomost. A pak, zatímco slunko stoupalo na vobloze, tak se i Šahriár dostal k vrcholu. Dyž Šeherezáda pocítila, že už se docukal, tak se pomalyčky postavila u trůnu a nechala ho vyklouznout. Její pevný naditý prsa připomínaly v záři slunka dvě pomela a vona sama byla celá k pomelování, aji s tym břuchem, kerej se vydouval směrem za slunkem. Uchopila ho mezi vobě ruky a votřela si je do našpanovaný pokožky. Zbytky cukru a šťovíkový šťávy vytvořily na ňom lesklý vornamenty, kerý vokrášlily tentok prozatímní útulek novýho malýho princa. Šahriár všecko sledoval a byl na svý dílo patřičně pyšnej: "Po kem se bude menovat?", votázal se. Šeherezáda se asik touto votázku zabejvala už dýl a tak mu vodpověděla: "Chtěla bysem něco extrovního, něco co tadyk u nás nikdo nemá. Třeba nějakej hodně známej a zdálenej panovník - až z Evropy..." Šahriár se hluboko zamyslil a pokusil se hádat: "Miloš?" "Né!!!" vodpověděla mu Šeherezáda. "To je málo profláknutý, něco významnějšího..." "Václav?" hádal napodruhý Šahriár. Ale na Šeherezádě bylo poznat, že už byla rozhodnutá dávno a tak rezolutně a tvrdě prohlásila s měkym středoarapskym akcentem: "Tonik!" a bylo rozhodnutý...