Smrt krásných milenek

Jsou jednotou jejich těla, perlou jejich intimna. Jejich Jangem v zatichlém Jinu. Součástí jejich mysli. Plní jejich přání. Jsou klíčem, kterým ztratí to něco, aby poznali, co měli. Znají jejich nejtajnější přání uložená hluboko, hloubž kam nedosáhne ani spřízněná mysl jejich nejbližších. Ať chceš nebo ne. Můj vlas, můj pach, můj lesk v očích, má vůně, pohled, dotek. Můj ret, polibek. Vryje se ti pod kůži. Jako paměťová stopa. Napořád. Jsem druhá, ale během hodiny se stávám první. A možná se vracíš domů a možná já. Nasáklí sami sebou. Předáni energií. Vybít si týden, zlo, něhu, vášeň, neukojenost. Jen hezké věci. Dotýkají se sami sebe navzájem, svých těl, dlaní, boků, zad, pasu, hýždí, vlasů, prsou. Ramen. Víří pocity a z těch vytváří vír tornáda jménem City. Z pocitů city. Tak dotkli se i nitra svého. Jsou dotknutí. Jako malí. A najednou mysl se propojí daleko víc. A chtějí být si věrní v nevěře. Někdy přepadne jasno zvláštnost a pocit obav. Je těžké říct si, co chci. Ale ty jsi nová, mnou nezlíbatelná. Sami nevíme, co chceme. Ale neseme krásno. Krásno do života těch, kteří mají vše, ale jejich city jsou rezistentní vůči stálým od bližních. Vlastně vinu těžko někomu z nich připisovat. Cítit náhodně kolemjdoucí stejný pach, vůni. Slyšet hudbu z tenkrátějšího aktu...a okamžitě si vybavit čas, místo, dotek, Tebe, tvé tělo a jeho hebkost, vystouplý chtíč. Ony jsou kouzelné, protože dávají a nic velkého nechtějí. Berou si to hezké od nich. To přirozeno, protože před ní se ukrývat nemusí.
A přec...jednou zhynou.