Kouzelná noc...

Možná si řeknete, že je to blbosť, ale neco na tech zázrakoch přeci jenom bude. Ale než o tem začnu psat, musim taky napsat o nečem úplně vobyčejnym.

Bylo to v noci z pátyho na šestyho prosinca, teda na svatýho Mikuláša. Venku teda žádny sváteční počasí. U nás byla enem tma a blato. Protože vod doby, co sem se vrátil z vojny vim, že nechodí žádnej svatej, ale že mi tu flašku slivovice a cigarety dává na vokno do punčochy mama, tak sem si v klidu popíjal a bafčil a nečekal som už na žádny další zázraky. Ale s tou slivovicou a tabáčkem na mně přišla chuť aji na neco jinýho. Byla už skorem pulnoc, dyž sem se voblik a vyšel ze mléna. Šel sem až na úplnej konec dědiny, až za kapličku. Tadyk bévá naša Marcelka. Né ta krava, co sem vo ní už psal, ale vobyčejnská baba. Bydlí tam sama. A že vypadá vobstojně, dobrý kozy a tak a není je ještě ani čtyrycet, tak se za ní vobčas někerej z nás chlapů zastaví, aby jí nebylo smutno. Marcelka pak dokáže bejt značně veselá, ať už je to z vina nebo slivovice. Tu nedopitou mikulášskou flašku sem nesl sebou. Šel sem jako vostatní přimo přes dvůr, dyž se přede mnou vodevřely samy vod sebe dveře, tam co bydlí Marcelka a keho nevidím. Ve dveřách stál samotnej svatej Mikuláš. Bílý vousy, vlasy, na hlavě mirtu a na sobě takový to bílozlatý voblečení, jak náš pan farář vo mši. V ruce zakroucenej zlatej čagan. Potichu za sebou zavřel a votočil se. Stáli zme chvilu proti sobě a nad Mikulášem tiše zářila jediná žárovka.

Prvni se pohnul von - usmál se na mně, sáhl si volnou rukou do kapcy a něco mně podal. Já měl v pravý ruce tu slivovicu a tak sem k němu natáhl levou. Neco mne do ní položil. V tu chvilu zhasla žárovka a tak sem nevěděl co. Mikuláš prošel důstojně kolem mně a zmizel ve tmě. Zaklepal sem a Marcelka naštěsti nebyla daleko od dveří a tak mi hneď vodevřela a rožla v přecíni.

Až tam sem se podíval na ten dárek vod svatýho Mikuláše. Teda nevim esli byl svatej, ale určitě byl vševědoucí. Na dlani mi ležel fungl novej, eště nerozbalenej prezervativ z banánovou příchuťou - a takovou má Marcelka nejrači.