Lovci a oběti

Cítila jsem se tak hezky, pobíhala jsem si jak nevinná laňka v lesíku, popíjela vodu ze studánky, držela se svého stádečka jelenů a bylo mi fajn, volně. Netížily mě žádné starosti, jen jsem musela dávat pozor, abych se v nějakém omamném rozpoložení příliš nezapomněla a nevzdálila se daleko od stáda a přísunu jídla v krmelci. Všechno to bylo fajn, dokud jsem nezpozorovala na okraji lesa lovce s puškou. Nejdříve jsem se ho lekla a uprchla jsem pryč. On odešel. Ale vracel se! Nedělal vůbec nic, nezdál se nijak nebezpečný. Zkoušel se přiblížit a dotknout se laňky. Občas se zjevil, okouknul nás a zase zmizel. Časem jsem si na jeho přítomnost zvykla. Časem jsem byla tak moc zvědavá, že jsem k němu přišla blíž, abych nasála jeho pach, pak jsem pohodila kopýtky a zase vesele odběhla ke svým… A časem jsem zjistila, že na něj čekám, že ho vyhlížím jestli se objeví, jestli zkusí znovu nenápadně přistoupit a dotknout se, podívat se mi do očí.. Každý den jsem nervózně pobíhala, pohazovala hlavou a odrážela každého jelena, který se ke mně přimotal. Měla jsem myšlenky jen na něj, na člověka… Přestala jsem vnímat jeho zbraň. Vždyť byl tak milý a odhodlaný a kdyby chtěl, už ji mohl dávno použít a skolit mne.

Tak jsem mu to dovolila. Toužila jsem znovu ucítit jeho pach, jeho dlaň na mém krku, jeho dech u mého ucha a šepot slůvek, kterými říkal jak jsem krásná laňka, že by mě chtěl mít ve své oboře, že je mě škoda tady v lese pro pár jelenů. Jemu chybí blízkost a něha takového zvířátka. Natahovala jsem hlavu k jeho dlani, trochu jsem ho s ní šťouchla a on se usmál radostí. Ani nevím jak a už mě odváděl pryč z mého lesa, pryč od mého stáda, ze známého prostředí do neznáma. Ale nešť, to nevadí. Vždyť já už mám také dost těch jelenů, co jsou neustále v říji, trtknou si a zase důležitě pobíhají po lese, jako by byli jeho králem. Chci být princezna pro svého člověka, který mne teď určitě bude hýčkat a budu ho vídat každý den. Byla jsem jak omámená tím svým snem. Dovedl mne do své obory, ještě jednou mne pohladil po šíji, podíval se mi hluboce do očí…. a pak mě střelil….

Ne, nepovedlo se mu prostřelit mi srdce, nezhynula jsem mu u nohou, ačkoliv jsem padla zklamaná k zemi. Jen mě obešel a šel si po svých. Ani se neobtěžoval zjistit, co je se mnou. Ležela jsem tam neschopná pohybu ještě další den, ale už jsem byla ulovená kořist, nezajímavá a mohla jsem být vlastně ráda, že si mě nevšímal a mohla jsem se odbelhat pryč. Zpět do svého lesa. Do úkrytu mezi stromy. Vezmou mě mí jeleni ještě zpátky?

Ano, vím, že jsou lovci nebezpeční a měla jsem se jim vyhýbat. Ale jak mám poznat, kdo loví jen pro ten zářez do pažby? Komu nezáleží na tom, co se s jeho kořistí stane? Proč bych se měla bát, že dopadnu jako jsem dopadla? Proč lovec nehraje čistou hru a s namířenou zbraní nejde tvrdošíjně za svým cílem? Proč se nesnaží oběť uhnat a pak mít z výhry radost? Proč je tak zákeřný a nechá k sobě laň přiblížit, aby začala důvěřovat? Proč je oběť tak dychtivá a věří tomu, čemu věřit touží?

Tak by mě zajímalo jak je to s tím lovením. Zakládá si muž a priori na tom, že musí objekt ulovit? Potřebuje svoji oběť nutně k životu? Když už ji uloví, jak s ní naloží? Mám pocit, že mu nejde ani tak o následné zpracovávání kořisti, ale jen prostě o ten úlovek. Lovec zamíří, střelí, oběť mu padne k nohám (někdy dříve, někdy po dlouhém kličkování), on ji překročí a jde dál za další obětí. Vybírá si svůj terč důkladně? Záleží mu na tom, aby měla kořist pro něj nějakou kvalitu, význam nebo je úplně jedno jakou má pro něj hodnotu a loví jen pro ten pocit?