Po čem ženy touží?

Pochopit způsob, jakým jednají a myslí ženy, je pro muže věc zapeklitá. Stokrát si muži můžou číst články o empatii, intuici a podobných věcech, přece z toho ve většině případů nebudou o moc chytřejší. Ženy prostě myslí a vnímají jinak a nikdy nepřestanou překvapovat. Ona ta ženská "intuice" je vůbec problém. Ale někdy naopak potěší.

Nějakých sedmnáct let zpátky…. Markétka. Kolegyně. Štíhlá, drobná, se záplavou ohnivě rudých vlasů po pás a tváří gotické madony, vypadala, jak kdyby vystoupila z Dürerova obrazu. K tomu milá, usměvavá, příjemná... Bláznili jsme po ní všichni chlapi, denně si vyslechla tunu komplimentů a deset metráků nabídek a pozvání, které pravidelně s úsměvem odmítala.Nebyl jsem výjimka a přiznávám, že ke komplimentům jsem přidával velice konkrétní návrhy, nad kterými se Markétka nádherně červenala (a, bohužel, také s úsměvem odmítala).

Stalo se, že se na našem pracovišti zastavil šéf. Přátelsky pohovořil, poblahopřál k pracovním úspěchům a nakonec vypustil pár výmluvných pohledů a "košilatých poznámek" směrem k Markétce, která se zatvářila tak, že radši zmlkl a vypadl.

"Dobytek..." pronesla zamračeně Markétka, když se za ním zavřely dveře.

Docela ve mně hrklo. Kolečka v hlavě se roztočily. Nakonec mi to nedalo: "Teda, Markétko... jestli on je dobytek... já ti kolikrát říkám daleko horší věci... takže..."

Markétčin úsměv opět prozářil místnost: "To je něco úplně jinýho. Ty jseš takovej můj roztomilej, sladkej zvrhlík. On je prase."

A pak se v tom vyznejte… Co ty ženy vlastně chtějí slyšet? Nebo od koho?

(Ale tenkrát to opravdu potěšilo…)