Dokud ještě žijem ...

aneb o jednom dnu D. Protože
jsem poněkud nerozumná.

Dávám sem občas některé své starší texty. Objeví se tu slova, lidi, příběhy, které mi je připomenou a já mám podivnou potřebu jim něco sdělit. Nevím, jestli to pomůže, třeba to někoho i naštve, protože sem to nepatří.

Tak znovu tak činím, i když se říká:

že rozumný se rozumně ptá, tiše naslouchá a když nemá, co říci, měl by
mlčet.



Kvapem se
blíží. Plánovala jsem, jak se na něj připravím. Jak si přesně srovnám myšlenky v
hlavě, na papíře, abych na nic nezapomněla. Jak raději napíšu dvoustránkovej
líbezbríf a dám ho přečíst.

Den D měl
přijít už v prosinci, ale nemoc ho odsunula. Možná to však bylo znamení, že … to
nepotřebuji. Že ačkoli o tom uvažuji několik roků, není nutné tam jít, není
nutné si to vzít. Že přece ta dlouhá doba uvažování a váhání má důvod. Třeba
pádný důvod. Jenomže celou tu dlouhou dobu se nic nezměnilo. A to není
dobré.

Co já vím, co
se pak stane. Jak mě to změní. Uvnitř. Zůstane mi mé vnímání, mé cítění a
prožívání? Co když z toho něco ztratím. Navždy, nenávratně. Bude to pryč a já
budu někým jiným. Navždy.

Blíží se
znova den D a mě přepadají jakési viry, jakoby připomínka „prosincového
znamení“. Že by přece jen?

Ano, je mi
líp. Moje mysl není tak černočerná, něco jsem zvládla, něco jsem ovládla.
Připadám si však jak provazochodec-začátečník. Jak dlouho se dokážu udržet na
tom laně? Může se každou chvíli rozhoupat. Zvládnu i to rozhoupání a
nespadnu?

Den
D

Hledala jsem
v ulici číslo popisné z internetu. Nakonec jsem vstoupila do stánku s novinami a
ptala se.

Ano, to je
tady, odpověděla prodavačka. Ale doktoři už tu dva roky nejsou.
Vysvětlila mi, kam mám jít za náměstí a pak k tomu secesnímu domu. Secese,
usmálo se to ve mně, to se těším.

První, co se
nedalo v čekárně přehlédnout, byl smrad. Lidé v ní mi připadali podivní, ale jen
do té doby než někdo promluvil. Už jsem se nebála. Bylo třičtvrtě na devět a pan
doktor, který měl ordinaci od osmi, ještě nikoho dál nepozval. Uvažovala jsem,
že se přeobjednám. A že si příště s sebou vezmu toaletní papír a mýdlo (pokud
budu muset znovu na wc). A Ottův naučný slovník na čtení.

Nebo návštěvu
zruším úplně.

V osm padesát
sestra vyzvala jedničku. Spočítala jsem si, že když tam každý stráví deset
minut, budu tu ještě hodinu. Začetla jsem se do své nové milenky geologie a čas
ubíhal rychleji.

Sedmička
může dál.

Nevěděla
jsem, jak začít. Bylo toho najednou ještě víc, než moje poznámky v bločku.
Mluvili jsme i o věcech, který jsem už dávno měla zpracovaný a který se jen
občas dotkly zvenčí, jen aby se na ně nezapomnělo. Řekl, že tu vyslechl horší příběhy (což jsem mu samozřejmě potvrdila), ale hned
dodal, že se život se mnou taky nemazlil. Neviděla jsem to tak zle, pro mě bylo
v tu chvíli něco jiného horším. Začala jsem se obávat,
zda mě uvidí očima, jakýma potřebuju. Když jsem mluvila
o tom, co mě nejvíc sužuje, měla jsem v ten moment
pocit, že je to děsná prkotina. Někdy asi člověk těžký věci zvládne dobře
a jednoduchý ne. Nebo jsem osel, co je umořenej „ničím“?

Nakousla jsem
i bdsm. Možná jen ze zvědavosti. (Většinu věcí dělám z čisté zvědavosti a touhy
je zkusit. Patří k nim zčásti i tahle návštěva.) Řekl, že je rád, že si jeho
žena při sexu nepřeje, aby na ni vulgárně křičel. Taky mi vyprávěl o černoších a
jejich velkých penisech. A že za komunismu lidi měli sexu víc než nyní, přestože
nyní mají víc podnětů. Porna je plnej internet.

A že v
Americe jsou chudí pětkrát bohatší než naši chudí. Měla jsem
pocit, že z osmdesáti procent mluvíme o něčem jiném, než chci. Než
potřebuju.

V rychlosti
jsem mu řekla zbylé symptomy.

Nebyla jsem
si jistá, zda mi ve všem porozuměl, ale ty dva základní body zachytil.

Pochopila
jsem, že důležitější než psaní je mluvení. Při psaní, ať má jakoukoli výhodu, ať
si sebelépěji člověk srovná myšlenky, se ty myšlenky zarazí o papír. Odrazí se
od něj a vrátí se zpět. Papír je fajn, ukryje toho hodně, ale nikterak nereaguje
a někdy je ta reakce na myšlenky důležitá. Protože ty
pak mohou proudit volněji, jako v řece, a netočí se ve víru v
tůni.

Stanovená
diagnóza mě překvapila. Vyšla mi před dvěma roky v testech, ale takovým se jen
usmívám. Testy beru s rezervou.

V čekárně
mě asi ukamenujou, povídám sestře po padesáti minutách.
Nereagovala. Sfinga.

Všichni ke
mně hleděli, když jsem otevřela dveře do čekárny. Udiveně, nedočkavě, lehce
naštvaně. Moc se všem omlouvám … neminula jsem nikoho svým
pohledem.

Vás tam
rovnou operovali, ne? Poznamenal trochu vesele bodrý
děda a já v pohledech všech zahlídla pochopení. Nebo aspoň náznak úsměvu.

V kabelce mi
rachotily krabičky s léky. Třista za tu chemii. Několikrát jsem se doktorovi
svěřila se svými obavami i se svojí nedůvěrou. Zakázala jsem si nad nimi
přemýšlet a přijala půlroční budoucnost.

Tak malinká
tabletka a jak velkou má moc. Můj nový pán. Ale musím jí věřit, než si vezmu
první. Pokud člověk něčemu nevěří, obrátí se to proti němu.

Vzpomněla
jsem si, jak mě uspávali před operací. Jak jsem nechtěla, aby mě uspali a měli
nade mnou moc. Bránila jsem se vehementně usnutí a docílila jen děsné bolesti
hlavy. Probudila jsem se pak na pokoji jako poslední, ačkoli jsem nastupovala
druhá. Vy jste se nám budila na sále, museli jsme vám přidat, oznámila mi
sestra.

Po tý první
mi bylo jen lehce na zvracení.

Doktor mi dal
i tabletky na spaní. Nebrala jsem to moje nespaní vážně, ale on se na něj
zeptal. Přemýšlela jsem, zda si vzít půlku nebo celou. Vzala jsem si celou,
neuvědomila si hned, že je to jen poloviční dávka. Před usnutím jsem se
pomodlila, abych se ve zdraví dožila rána.

Probudím se, za okny ještě tma. Cítila se
docela vyspale. Hodiny ukázaly půl pátý. To je skvělý, obvykle se budím už v půl
jedný nebo druhý a mezi čtvrtou a pátou (někdy) usínám.

Jenom sen si
nepamatuju … snad víc mi nezmizí.

Druhý den
jsem otupělá. Ale kupodivu mi to myslí.

Druhé ráno se probudím opět v půl jedné.
Dávka asi nestačí.

Je mi jen celý den na zvracení, jsem hodně unavená, jinak pohoda a
žádná změna. Ale bylo i hůř a tohle jsou jen ty první dny. Až je přečkám, bude
jistě fajn.

Možná bych měla někomu říci, co „mám za nemoc“, jaké beru léky.
Jenomže ten nejbližší tyhle nemoci neuznává. Místo toho se svěřuju podivnému
virtuálnímu vesmíru slovy, kterým se rozumí sotva napůl.
Ale myslím, že to nebude nutné. Plácám se v tom několik roků, nevím kolik, a
vždycky jsem to zvládla. Snad nějaký vnitřní pud sebezáchovy, nebo možná i
vnější. Zatím jsem nad těmi myšlenkami vždycky vyhrála. Ještě mě úplně
neporazily. Protože - pokud mi nebudou lhostejný kytky v pangejtu a vrabčí
čimčarání, bude to dobrý.

https://www.youtube.com/watch?v=6kjrTlrjUII