Věděl´s od začátku

Když jsi své hledání životního partnera změnil na nehledání nikoho, lekla jsem se.
Prosila jsem tě, ať to vrátíš zpět, ale tys nechtěl. Ne v tu chvíli.

Byli jsme kamarádi, přátelé, bdsm-přátelé, přátelé + … plus co?
Byli jsme.
Mohli jsme být ještě něco víc?

Neuznával jsi příliš “hru” na Pána a subinku, ale věděl jsi, kdo jsem, a tak možná (proto) jsi mi chtěl ten pocit dát.
Váhala jsem. Chtěla jsem. Chtěla jsem ti i tím něco dát.

Určil jsi “pravidla”. V rámci “hry”.
Obávala jsem se. Bála jsem se, že ztratím kamaráda.
Říkal jsi, že je to nesmysl, že stačí říct jen slovo a vše se vrátí zpět.
Nechali jsme se strhnout proudem času. Postupným vývojem …
Prožili jsem pár hezkých chvil.
Určitě vše má své hranice, meze.
Tu jednu jsme nestihli najít, hranici dominance a submisivity, hranici fyzické bolesti a její rozkoše.
O té druhé jsem mnohokrát mluvila. Byla to hranice určená skutečností, kterou nebylo možné překročit, ani se jí dotknout.
Ty jsi chtěl. Ne dnes, ani zítra, možná za pět, deset, dvacet roků …
Nedávám sliby, o kterých vím, že je nemohu splnit.
Nechci a nedávám naděje, které jsou křehčí než motýlí křídla. Naděje, které uletí dřív, než na ně člověk pomyslí. Naděje, které mohou zahynout s nejbližší zimou.
Čas plynul. Bez setkání i beze slov. A tys chtěl znovu naději, možnost.
Zrušila jsem jeden z našich vztahů.
Ta cesta se ztrácela.
Ale tys to viděl … možná jsi v tom viděl víc.

Zapomněls? Zapomněls, jak jsi se mi smál, mým pochybám, obavám, jak si říkal, že stačí slovo a vše se dá vrátit zpět?
Zapomněls na moje slova?
Asi ...

Vím, že se žíznivému chleba nedává.
Nemohla jsem dát víc.

A pak jsi chtěl – zapomenout.
A možná jsi zapomněl na vše.
I na to, že jsi byl šťastný.
(Nebo nebyl?)

Mrzí mě, že ty naše společné chvíle jsi náhle škrtl ze seznamu šťastných.
Já nikoli.
Byly hezké a minulost nezměním.Nemám důvod ji zamalovávat černou barvou. Jsou ve mně navždy. Tohle slůvko ve mně má své místo.
Krásné okamžiky jsou vzácné a já je nepálím na hranici.

Ta modlitba … byla pro tebe.
Slova, při kterých mi tekly slzy z očí, a ostrý nůž v nitru bolel jako při chůzi malou mořskou vílu.
A já věřím, že … ji … jednou potkáš.
Moc ti to přeju.