Lepší řešení

Kde zase mám ten hrnek, ozývá se z kuchyně. Pořád mi ho někdo meje …
Sedím v obýváku na gauči a poslouchám to hartusení z kuchyně.
To je hrozný, nechám si ho na lince a zase tu není …

Na chvíli se to ve mně začne vřít. Mohla bych vystřelit jako raketa ze Země na Měsíc a pustit se do něj.
Co se ti zase nelíbí? Že po tobě uklízím, když ty nejsi schopnej. Že meju nádobí, aby bylo čistý?
A hádka by byla na světě. A mizerná atmosféra jakbysmet.
Scéna jako z českého filmu nebo z každé druhé domácnosti. Copak to takhle chci?

Tak jen tiše sedím a čekám, až skončí svůj monolog. Tak. Už je ticho.
Vstanu a jdu klidně do kuchyně.

Copak jsi říkal tatínku, neslyšela jsem tě do obýváku, povím mile a se skrytým vnitřním chechotem.
Ale, řekne, hledal jsem hrnek. Nechal jsem si ho tady a zas ho někdo umyl …

To já, abys ho měl čistý … dím vlídně.

No jo, zlobí se, ale ta spotřeba vody a jaru, piju pak ten jar.

Já pořád jar nepoužívám … chlácholím ho.

Vidím, jak je pořád zamračený, přijdu k němu blíž a zeširoka ho obejmu: Mám tě moc ráda, řeknu a přitisknu se silně k němu. Má v jedné ruce hrnek a v druhé jakési jídlo, ale přesto se snaží mi obejmutí oplatit. Otáčím se k jeho zarostlé tváři a vlípnu mu pusu. Směje se. Chce se z mého objetí vymanit, ale pouštím ho až za další vteřinu.

Není tohle lepší cesta?