...něco sladkého ke kávě

Tak jsem po dlouhé době dostal chuť na nějaké to sladké pečivo. Já prostě ty koblihy, koláčky a záviny moc nejím. Ale jednou za rok, bác, chci si dát na kanclu velké kafe a k tomu zakousnout něco hodně sladkého. Zastavil jsem u Glóbu a šel hledat něco na zub. A jak tam tak chodím, poněkud bezradně, mezi těmi regály koblihů, koláčů, sladkých rohlíků, závinů, zákusků a já nevím čeho všeho, postávají vedle mne dvě ženy přibližně mého věku. Já nerozhodně vybírám to sladké ke kávě a jaksi nemohu neslyšet kousek rozhovoru těchto dvou žen.

,,Hele, na rovinu, jo, já se nevdávala z nějaký šílený, romantický lásky. Ne, láska je možná v pohádkách. Já prostě chodila s chlapem a když najednou začal mluvit o svatbě, mě by to samou ani nenapadlo, tak jsem si řekla:,,Jo, je milej, hodnej, zábavnej, tak proč ne…?“ … No, milej teda není, to ti povím. Je docela protivnej. Hodnej taky moc není. To bys nevěřila, jak umí bejt ke mně neskutečně krutej a zlej! A zábavnej? To jsem teda přehnala. Je s ním, po těch letech, děsná nuda! A tak jsem si to sesumírovala a nakonec jsem si ho vzala.“

Vážení, neslyšel někdo, při výběru sladkého pečiva, mou ženu s nějakou její známou, proč si nakonec vzala mě?