4. Intermezzo

Intermezzo

Tak to bylo pěkně trapný…Jedu s Reinim na výlet, nakonec souložím s Kurtem na zemi a Reini nás mezi dveřmi překvapeně pozoruje. Dobrý, ne?
Óhh, teď je mi Reiniho hrozně líto. Co si asi o mě myslí? A ke všemu Kurt je jeho kamarád.

Sedím v pokoji, v duši mám smutek a přemýšlím, co asi teď kluci dělají. Půjdu se za nimi podívat a můžeme zajít dolů do baru. Ještě není tak pozdě.

Zamykám dveře a jdu pomalu chodbou k jejich pokojům. Vůbec nevím co mám dělat, mám o tom s Reinim mluvit nebo ne?

Jdu pomalu chodbou a slyším, že Reini je u Kurta na pokoji a o něčem se baví. Nerozumím dobře. Přicházím ještě blíž. Zastavím se u dveří a chci zaklepat. Ale přes dveře slyším Reiniho jak říká:
„Kurte, zase jako s Laurou? Proč proboha?“
Bleskne mi hlavou: „ Jaká Laura?“
Ale nechci radši už nic slyšet a běžím po chodbě pryč.

Zastavila jsem se až dole v baru. U stolečků tu sedí ještě pár lidí. Nechci se ale s nikým bavit. Posadila jsem se na barovou židli na okraji baru a jsem ráda, že kolem mě nikdo není. „Co si dáte paní?“, ptá se po chvíli barman, na kterém je vidět, že by už nejradši šel spát. „Grüner Veltliner a minerálku“, odpovím stroze. Barman přede mě postavil skleničku s vínem, nalil minerálku a odešel kamsi do barového zákulisí.
Tiše tu zní hudba a já se proháním ve svých myšlenkách. Tóny klavíru příjemně podbarvují atmosféru… Klavír…s dalším douškem vína mě jeho tóny unášejí do melancholie…
Přijdou sem kluci? Nebo jen Reini? Bude mě hledat? Otázky mé duše jsem zapila dalším douškem vína…

Jsem blbá. Copak ale za to můžu, že jsem náhodou potkala Kurta? A pak znovu? Myšlenky na Kurta jsem hned zapila minerálkou. Třeba se na mě oba dva domluvili…tak tuhle dotěrnou myšlenku, která mi krutě vpadla do hlavy jsem musela hned zapít vínem…Snažím se jen poslouchat hudbu a nemít už žádné myšlenky…Nevím kolik uběhlo času, ale víno mě konečně začíná zlehka unášet do bezstarostnosti. Je tu krásně…pohupuju se na vlnkách bezstarostnosti…bezmyšlenkovosti…
Oh, ucítila jsem něčí polibek vzadu na krku. Po těle mi přejel mráz…to jak jsem se rychle vrátila do reality.
Že by už tady byli kluci? Nebo jen jeden?

Opět mě ten neznámý líbá na krk víc a víc. Je to trochu jiné než s Kurtem. Kouše mě, ale není v tom tolik vzrušení, slyším jak dýchá…znovu mnou projel mráz. Že by to byl Reini?
Najednou ty něčí ruce mi spíše drze přejíždějí po stehnech. Zajíždí mi rukama i pod sukni. Chlípně mi hladí stehna ze všech stran a mačká mě.
Snad mi nebude sahat do kalhotek, tady před lidmi. Vlastně už tady asi skoro nikdo není. Vůbec nevím. Teď mi doopravdy sahá jednou rukou na přirození a druhou mi mačká prso.

Že to není Kurt, to vím přesně.
Óhh mačká mi bradavku a jeho druhou ruku už mám v kalhotkách. Ten Reini se fakt nezdá. Normálně je ostýchavý a myslím, že i něžný a teď tady jde rovnou na věc. Vyprovokovalo ho asi to, co viděl dole v salonu. I když, vede si celkem dobře.
Ale tady?
Za chvíli přijde barman, určitě už bude končit. Musím ještě zaplatit. A on tady se mnou tohle vyvádí.

Ohh, dotknul se mého klitorisu. Je to jakoby mnou projela elektřina. Vždyť se tady budu chtít milovat… Trochu je to nepříjemné, protože ještě nejsem vlhká. Poznal to, naslinil si prst a pokračuje dál.
Začínám být vzrušená, ale musím to přerušit a říct mu, že půjdeme ke mně na pokoj. Óhh, můj Reini se konečně osmělil.

Pomalu se otáčím a říkám: „Reini, pojď půjdeme ke mně na pokoj.“
„Jó, to právě chci“, říká.
Ale ten hlas…
Vytřeštěně zírám na úplně cizího chlapa s podivným přízvukem. Ke všemu zřejmě ještě opilého…Proboha…NÉÉÉÉ….Nééé…křičí moje duše i já….

Říká mi: „Proč ne, vždyť si tím vyděláváš, nebo ne?“
„Sedíš tady sama u baru a provokativně roztahuješ nohy. Tak jsi děvka nebo ne?“

Úplně vyřízeně říkám: „Ne, nejsem žádná děvka, to jste se spletl pane…Čekám tady na přítele, ale nepřišel…A do žádnýho pokoje s váma nejdu, jasný?“

Rychle vyndávám z kapsy franky, dávám je pod prázdnou skleničku od vína a utíkám pryč. Slyším, že barman už také přichází.
Ještě slyším toho opilého muže, jak mumlá: „Jsi pitomá.“

Zastavila jsem se až nahoře na chodbě. Jdu kolem pokojů kluků. Je tam ticho, už asi spí. Teď vím, že jsem vlastně úplně šťastná, že to tam dole u baru nebyl Reini…Vím přesně, že by se takhle nikdy nechoval…

V pokoji na mobilu mám jeden nepřijatý hovor…

Od Reiniho…

Předchozí:Koncert
Následující: Divoká jízda