Úvaha

Ještě žiju krátce na to, abych jen tušila, cože je na životě nejkrásnější, přestože zlatý věk už mám za sebou a cítím, že navždy zlatým zůstane, momentálně se mi však nejvíce líbí, jakou cynickou hru se mnou existence hraje a jak mě nachytává na švestkách, když mé vlastní úsudky a přesvědčení z minulosti obrací proti mně.
Děje se tak proto, že vůl ještě nezapomněl, že teletem byl, tak se zdráhá býčky odsuzovat, přestože už vidí věci z celkem jiné perspektivy a nejraději by na tele vykřičel co a jak, ale nemůže, protože by se musel sám před sebou stydět, že zrazuje své minulé já.
Proto na jedné straně pociťuji více než rozpaky vždy, když se ode mě očekává nějaká řádná dospělácká reakce, na straně druhé, neodmítám sahat po radikálních řešeních, přestože si velice dobře pamatuji, že se minou účinkem.
O co mi šlo, když mi bylo osmnáct? Těžko říci, dosud však přesně vím, že pokud, jdouce na noční tah, zaslechla jsem ještě mámu, jak na nás křičí "A NEOPIJTE SE!", nikdo z nás v tom neslyšel výchovný apel, zato výzvu všichni.
Trochu rozumu jsem měla: nikdy jsem například nesedla do auta, ve kterém bych byla nejstřízlivější, ale to je tak všechno. Vypila jsem si své, odtoulala, odflákala, odtancovala, oddivočila a naštěstí, ale i ke škodě, nezapomněla.
Dnes mě napadají jen samé strašidelné věci a ačkoli sama mám dítě ještě malé, s němým obdivem vždy naslouchám přátelům a známým, kteří již řeší všechny ty věci s předčasným začátkem sexuálního života svých pubertálních dcer a synů, s nástrahami drog, které na ně číhají přesně tak , jak číhaly na nás, a se vším tím, před čím i nás varovali naši rodiče a my jsme je také nebrali vážně. Pokud k tomu přidáme tu děsivou hudbu, co poslouchají, a celkově absenci vkusu, co mezi nimi vládne, povrchnost a balast, necítím se staře, ale vím, že jsem stará.
Kamarád má dceru přesně ve věku, ve kterém by bylo nejlepší všechny kluky, co se kolem ní motají, napumpovat bromem. I by ji doma zamkl a zahodil klíč, velmi dobře si totiž pamatuje, o co mu tehdy šlo, ale nejde to, protože se to prostě nehodí. Tak to vždy obrátíme v žert, ale kdesi uvnitř se o ni nepřestáváme bát.
Je poučena, zabezpečená, nic by se nestalo, kdyby věci zašli i tam, kam to už nechce pustit, ale je to jedno, protože prarodiče je třeba pomstít.
Tak jak se oni báli o něj, on se bojí o ni, tak jako já jsem jako puberťačka rozčilovala dospěláky, rozčilují oni mě. Naštěstí si to dokážu vychutnat, nezestárla jsem natolik, abych zapomněla, kým jsem byla. A nezávidím jim, ani bych s nimi neměnila, nemají to s námi snadné. Proto se snažím nedat na sobě najevo nevraživost, raději mlčím, než bych měla poučovat.

Ale jak ubalit jointa, už jim neporadím, prostě nemůžu, na některé věci musí přijít sami, jinak by ztratil kouzlo nejen jejich věk, ale i můj.