Hvězdná poselství do snů

Možná to zní divně, ale věřím na duchy, strašidla, na věci nadpřirozené i nad přirozením. A vůbec nejhorší je, když se zamilujete do krásného přízraku a pak zjistíte, že už není. A že po něm nezbyla ani jedna tečka...

Ten přízrak je moje succuba, která ovšem neležela vždy jen vespod, ale často byla i nade mnou. Když nad tím dnes přemýšlím, ani nevím, zda to vše bylo jen ve snu nebo zda to mohla být i pravda. Vím jen, že fyzicky byla vždy daleko, předaleko. Ale to je u démonů a čarodějnic normální.

Ale tento dnešní blog není stěžovací. Naopak, nikdy nebudu ničeho, o čem se mi v opojení zdálo, litovat. Třeba toho, jak jsme se přenesli do vírů vířivé vany, do neskutečně krásného těla, které vystupovalo z páry, aby mne přivádělo k extázi. Váhám, zda dále psát popisy všeho, co se odehrávalo pod vodou i nad ní, ale možná bude lepší, když si všechny erotické scény představíte ve své fantazii. Ano, i to, co tě teď napadlo, nadržený čtenáři a i takové erotické představy, které máš, milá romantická čtenářko, se tam odehrály.

Snad jen podotknu, že jako vyvrcholení všeho, pro zklidnění, mi ta nádherná démonka ještě umyla záda. A pokud vám to přijde moc obyčejné, tak mi věřte, že mi to nikdo od dětství neudělal. A že to je pro mne větší intimita než hluboké kouření péra, masáž prostaty a pták v análu milenky až po koule.

Vše překrásné prý jednoho dne končí. Něco krásného již večer, něco až ráno. Ale já nemám rád konce. A tak mám v sobě víru, že čarodějnice zase jednou přiletí na koštěti. Že to vše nebyl jen sen. A že nebudu o snech jen psát a číst, ale že je budu žít.

Nebo žiji skutečně v matrixu?