Není mi to fuck..

I na mě došlo. Já, která beru život se vším všudy a nečekám jen posvícení. Beru i ty životní trable, které se snažîm odlehčit úsměvem nebo, když se usmívat nejde, tak aspoň se nenechat zahrabávat v myšlenkách. I když mi pár věcí v životě nevyšlo, tak je přijímám a vím, že díky jim začne něco jiného....
Jako jeden zasadní životní zlom nastal před rokem. S manželem jsme nadobro zkoncovali. Ale není těžké tohle samotné....naopak. Důvody proč spolu nemůžeme fungovat psát nebudu...my dva k sobě nepatříme. I když spolu bydlíme, tak se míjíme a vyhýbáme jak se dá v tom bytě 3+1. Máme i opačné směny v práci. Dokonce se ani nezdravíme.
To spolužití je trochu i psychický tlak.
Když pominu to co je mezi námi dvěma, tak je to skvělý táta, na kterého je spoleh. Vede domâcnost, naučí se s děckama a věnuje se jim když jsem zrovna v práci. A naopak. Tady se doplňujeme neskutečně.
A proč jsem začla psát tohle? Protože se blíží ten jeden jediný den v roce, kdy mi to není fuk. Děcka sice vědí, jak to mezi náma je....už nejsou žádné prťata, ale.....jak bude probíhat Vánoční večeře, a usednutí ke stromečku s dárkama!!!?
Na oko asi normálně....jen se bojím že místo příjemné vánoční atmosféry bude ve vzduchu takové to dusno....