Tento příběh ...

Sněhové vločky se snášely odněkud z nebe. Z nízkých keřů vytvořily bílé kopce, na ptačím krmítku bílou zástěnu a sněhulák se zcela ztratil v bílém iglú.

Děti hlídaly skořápkové lodičky, aby se nepotopily na své daleké pouti životem.

Zimní ticho přerušila píseň telefonu. Vyslechla jsem mlčky zprávu, co mi oznámil ženský hlas na konci neexistujícího drátu. Srdce se mi rozbušilo a zaplavilo mě horko, které by rozehřálo všechen sníh našich hor.

Přijedu, řekla jsem se snahou o klidný hlas. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a oznámila rodině, že řízky na večer si musí dosmažit sami. Nechtěla jsem jim kazit ten jedinečný večer, jediný v roce, snad proto jsem nabídla, že ho můžeme o dvacet čtyři hodiny odložit. Nebo jej stráví beze mě.

Prostě tam musím jet. Muž se mi snažil odjezd rozmluvit, ale já v sobě cítila, že jinak se rozhodnout nemůžu.

Za tři hodiny jsem byla u ní. Seděla jsem u její postele a držela za útlou ručku. Pohladila jsem ji po tváři a políbila na čelo. Dívala jsem se na ni. Byly jsme jak kamenné sousoší, vytvořené slavným sochařem. Chladný kámen prý nemá srdce.
Bylo mi stejně jako tomu bezsrdcému kameni. Cítila jsem v sobě prázdno. Prázdno, ve kterém i bolest chybí, prázdno, ze kterého ani slzy netečou.

Dívala jsem se na ni a celý její život mi běžel hlavou. Život, který bych nikdy nechtěla žít. Vedle toho jejího byl ten můj nesmírně pestrý a bohatý. Přesto možná ona se usmívala a smála častěji než já.
Měla krásný úsměv. Ten nejčistší úsměv, jaký jsem kdy viděla. Její duše čistší než právě padlý sníh na horách.
Seděla jsem u její postele a dívala se na ni. Z vedlejšího pokoje se ozýval dětský smích, zvonění zvonečků a šustění papírů.

Dá se pod stromečkem najít dar nejvzácnější? A který to je? Dar života? Co je život?
Dívám se na ni a nemám slov poděkování. Jak básník, který náhle nemůže najít rým. Jak malíř, který nemůže najít odstín barvy.

Kolik za život člověk potká učitelů a projde škol. Ne. Tohle setkání bylo tím nejsilnějším. Neřekla ani slovo, přesto mi o životě sdělila víc než kdokoli na Zemi.

Vrzly za mnou dveře. Musím jít. Přijel černý vůz se zlatými písmeny. Políbím ji na čelo, pohladím po tvářích a tiše zašeptám: Děkuji.

Vyjdu ven do zimní noci. V barevných oknech září štěstí, které vyskočilo z pestrobarevného papíru. Já mám své štěstí jen v srdci.

***
O několik dnů později stojím u bílé rakve s bílými květy. Písně dohrály, řečnice domluvila. Vedle mě stojí můj bývalý muž a po tvářích mu tečou slzy. Schoulím se mu do náruče. On jediný ví a ten příběh zná.

***
Tento příběh … se nestal.
Jen jsem se letos, asi podruhé v životě, neubránila myšlenkám a nechala ho projít.
Jednou, ano jednou se stane stejný nebo jemu podobný.
Lékař řekl, že „takoví“ se vysokého věku nedožijí.